Nedotýkat!

4. Osobně

Čas se sám od sebe zastavil. Nedokázal jsem vnímat nic jiného než jen tu skutečnost, že jsou mrtví. Poslední dny jakoby mě smrt pronásledovala. Buď někdo zemřel nebo jsem musel zjistit, že už mrtvý je.

Rozhodl jsem se, že na to místo plné mrtvol nevkročím. Probral jsem se ze svého krátkého stavu podobného transu a na patě jsem se otočil.

„Jedeme zpět!" otevíral jsem dveře od auta, jenže Ronnie mě sem nevezla jen tak pro legraci. Rukou zablokovala zavírání a s přísným pohledem mě dostala znovu z vozidla.

„Rozumím ti, ale pokud tam teď nevejdeš, začne ti hlavou vrtat, co by se stalo, kdyby ses odvážil. Jednoho dne by ses překonal, tak proč ne teď?"

Tvrdila, že mi rozumí. Jak by mohla? Ocitla se někdy v situaci, kdy po sedmnácti letech konečně věděla, kdo jsou její praví rodiče a zjistila, že už vlastně nejsou. Ten smutek se špatně držel na uzdě a tak se stalo, že jsem ho neuhlídal.

„Ronnie oni jsou mrtví! Mrtví chápeš! Celý svůj život jsem se připravoval na to, jak se poznáme a buď se dozvím, že mě dali pryč kvůli tomu, jak nesnáší děti, z donucení anebo jiných důvodů. Můj největší strach bylo asi odmítnutí, ale tohle... Je to moc."

Ronnie soucitně natáhla ruce a za chvíli jsem se ocitl v jejím objetí. Srdce mi zběsile bušilo a polkl jsem obrovský knedlík, který se mi vytvořil v krku. Cítil jsem se roztříštěný na spousty malých kousků a ty se už nedaly seskládat do celku.

„Jak...Jak umřeli?" odvážil jsem se zeptat. Ronnie zpevnila objetí, než mě pustila.

„Povím ti co cestou k nim, co říkáš?" navrhla a já jsem jen přikývl. Vydali jsme se cestou mezi hroby a ona začala.

„Tvůj otec se nedožil vysokého věku, jen dvaceti dvou. Na tom, že odešel se nenašlo nic zvláštního, zdědil problémy s krevním tlakem a to ho zabilo. Zato tvá matka, no, ta musela mít hodně tuhý kořínek. Čekala tebe a i ona bojovala s nemocí. Asi se její vůle žít spojila s tvou osobou, protože jakmile jsi se narodil i ona..." Dál mluvit nemusela.

„Sakra," rukama jsem si frustrovaně pročísl vlasy. Nejradši bych si je na místě vytrhal. „Já jsem zabil svou matku," zjistil jsem, ale dřív, než stihla protestovat a přesvědčovat mě o mé nevinně, jsempokračoval. „Do háje! Kdybych nebyl, tak teď ještě mohla žít! Třeba by se ze své nemoci vyléčila, našla by si novou lásku a měla rodinu, se kterou by si koupila krásný dům a žila šťastně," takto jsem mohl pokračovat donekonečna. Už jsem věděl, proč mi Ronnie odmítala prozradit jediné slovíčko o těch, které jsem tolik toužil najít. Znala mě a předpověděla reakci plnou sebenenávisti, kterou jsem právě předváděl.

Ronnie jen nesouhlasně potřásla hlavou, podle ní jsem chápal situaci špatně. „Její nemoc se nedala zastavit. Kide, tys jí dal dny života navíc. O tobě a tvé matce se všude mluvilo jako o zázracích."

Nespokojeně jsem si odfrkl. Zázrak, no to tak! Mohla mi našeptávat co chtěla, ale stejně to mé přesvědčení o tom, že jsem já zavinil její smrt, nezměnilo.

„Půjdu se podívat, ale chci tam být sám. Kde je jejich hrob?" obrátil jsem se na Ronnie.

Něco se ve mně zlomilo. Chtěl jsem se překonat. Toužil jsem je poznat celý život. Ronnie mi přirostla k srdci a znamenala pro mě první poslední, stejně jako Fred a mí malí sourozenci, cítil jsem se s nimi doma, vychovali mě, ale... Našel jsem to ale.

Lišil jsem se od nich a i oni to věděli. U mě se dalo nejlépe pozorovat, že nejsem jejich. Už jen kvůli mému vzhledu. Vyrostl jsem do uctihodné výšky sto osmdesáti dvou centimetrů a hodně lidí mě popisovalo jako až nezdravě hubeného. Mé vlasy se rudě leskly a oči jsem měl modré. Ale ne ledajak modré. Téměř průhledné, děsivé. Záleželo na vkusu, já je měl rád, některým se protivily. Povahu jsem radši ani nechtěl zmiňovat. Nikomu z mé adoptivní rodiny se téměř nedala připsat jediná vlastnost, kterou jsem zdědil já.

„Musíš zahnout hned na začátku. Hledej mramorový hrob s nápisem: Algy a Leona Schardovi," radila mi. Starostlivě mě pohladila po vlasech, přičemž se postavila na špičky. Dělala si starosti, viděl jsem strach, se kterým mě sem vezla a teď se zdvojnásobil.

„Nemám jít radši s tebou?"

„Ne," odbyl jsem ji. Chtěl jsem být sám.

Hrob rodičů jsem našel rychle. Na náhrobní desce zřetelně stála jejich jména. Klekl jsem si a natáhl ruku. Tak tady tedy leželi. Tleli zahrabaní pod zemí. Zbyly z nich jen dvě rozkládající se mrtvoly.

Najednou jsem se otřásl. Přitáhl jsem si k sobě svou mikinu, ale stále jsem mrzl. Jenže jsem cítil ještě něco – strach. Věděl jsem, co tento pocit znamená. Někde tady se pohybovala ona.

Jsi tady, vražedkyně, došlo mi. Otočil jsem se kolem své osy. Nikdo nikde. Přesto jsem nepocítil úlevu. Nacházela se tady, blízko mě, mohla mi ublížit.

„Kid Schard," uslyšel jsem najednou. Cukl jsem sebou. Řekla moje jméno, ale kde se schovávala?
„Vyrostl jsi a vypadáš hodně podobně matce. Co se týče povahy, jsi spíš svůj otec." vykládala mi všechna ta tajemství, která jsem chtěl slyšet z úst rodičů.

„Ukaž se! Nebo jsi až tak ošklivá, že se bojíš? Viděl jsem, že už ti začaly šedivět vlasy, ale pokud se nepletu, tak kůži máš ještě jakž takž v pořádku!" Ale ne, zase jsem to přepískl. Pozdě, svá slova jsem nemohl vrátit.

Neznámá konečně vystoupila ze svého úkrytu. „Jsou bílé, vždy byly," opravila mě, vůbec nevypadala, že by se urazila. Díky bohu.

Zaujatě si mě měřila a prováděla to až moc dlouho.„Dost civění, já nejsem žádná socha na výstavě!" ohradil jsem se. Pro jistotu jsem schoval své neposedné kudrnaté vlasy pod kapuci a zase jsem se cítil bezpečněji.

Neznámá se ani neusmála a v žádném případě nepřestala se svým zíráním. Uklidňující účinky kapuce zmizely stejně rychle, jak se objevily. Když promluvila, polil mě studený pot.

„Ale vystavovat by tě mohli, jsi dost cenný," poznamenala. Stála teď přesně naproti mně. Těžce jsem polkl, co po mě chtěla? Vydat jediný zvuk se mi zdálo nebezpečné. „Jsi jedinečný, Kide. Měli by tě opatrovat jako diamant," namlouvala mi a kroužila okolo mě.

Nebyl jsem si jistý jak jednat, ale moje pusa to zase jednou vyřešila za mě. „To bych si nechal líbit. Měla bys zavolat ochráncům přírody a říct jim, žes našla ohrožený druh živočicha, vlastně velice akutně ohrožený. Nezapomeň se zmínit o nejdražším jídle a pití, které existuje, luxusní vile s dvěma bazény a vlastním golfovým hřištěm, protože bez toho bych jim uhynul."

„Volala bych spíš nemocnici, potřebuješ léky proti hlouposti," odvětila.

Málem mi tím vzala slova. Ať už byla kdokoli, sdíleli jsme stejný smysl pro humor. Odpověděla tím způsobem, jak bych to udělal i já. Jediný rozdíl se našel v tom, že u mě téměř každá věta, kterou jsem vypustil z úst, zněla energicky, v jejím případě běhal mráz po zádech.

„Kdo jsi, nestárnoucí?" vyzvídal jsem znovu a jedním pohybem jsem zavřel svou mikinu. Čím víc vrstvami jsem obalil svou kůži, tím líp. Dívka mé počínání nenechala bez povšimnutí. Překvapilo ji, že se snažím schovat.

„Možná nejsi tak hloupý," přehodnotila svůj názor. Musel jsem udělat něco, čím jsem si u ní šplhnul, ale chtěl jsem to vůbec? Najít si zalíbení u vražedkyně nestálo na listině věcí, které jsem za život toužil dokázat.

„Na to jsem se tě neptal. Chtěl jsem vědět, kdo jsi," odsekl jsem. Ona přemýšlivě nahnula hlavu na stranu. Kovově šedé oči mi propalovaly do čela díru.

„Ale asi ani ne nějak zvlášť chytrý, takže tě nebude škoda." Mluvila k sobě nebo možná ke mně, nevím, nešlo to poznat. Její sdělení mě donutilo couvnout.

Nebude tě škoda.

Chtěla mě zabít.