Nedotýkat!

23.

Cítil jsem zvláštní nutkání se vrátit. Nechat školu školou a hnát se za něčím větším a významnějším. Ale moje pochybná docházka mi v tom bránila. A Ronnie jsem ještě větší strach nahnat nechtěl. Ke všemu bych se pral s následky. Netrestala přísně, ale domácí vězení nebo odebrání přístupu k internetu bych si protrpět musel. Hůř – požádala by mě, abych doučoval Haileen a pomáhal zbytku mých sourozenců s úkoly. Což o to, s Emmetem probírat matematiku bych provedl bez mrknutí oka, ale od Hej jsem se radši držel dál. Prosazovala své názory, i ty nelogické a momentálně si usmyslela, že škola je jí na nic.

Uvědomil jsem si svůj tok myšlenek. Ironicky se shodoval s tím mé mladší sestry, ale já jsem měl pádný důvod, proč flinkat studium. Mé střety se Smrtí vedly pouze jedním směrem – ke smrti. Procházel jsem se po jednosměrné cestě a na jejím konci se nacházela černá propast, do které jsem nakonec musel vstoupit. Ať už se chystala zjevit s jakoukoli vybranou možností, nakonec se stejně dotkneme.

„Kide!"

Zvolání mého jména mě vtáhlo zpět do reality. Pocházelo od člověka, kterého jsem denně potkával a který mi před chvílí osídlil myšlenky.

„Čekej na mě!" křičela. Předpokládal bych kohokoli, jen se svou sestru. Hnala se za mnou, což se nestávalo, protože její výuka začínala až o hodinu později než ta moje. Viditelně nestíhala. Vlasy smotala do neforemného chuchvalce a z gumičky vypadávalo mnohem více pramínků, než kolik jich drželo svázaných pohromadě. Upustila dokonce od líčení, aby mě stihla.

Udýchaně se shrbila a těžce oddechovala. Hej v žádném případě nepostavili na běh.

„Proč máš moje tričko?" všiml jsem si, co si na sebe vzala. Dokázal bych si představit, že by se mi možná líbilo, kdybych v něm našel přítelkyni, kterou jsem neměl, ale na ní... Pokud ho nosila jako šaty, možná – ale jenom možná – bych akceptoval, jak vypadala. A vůbec, jak jsem nad něčím takovým mohl přemýšlet? Sebrala něco, co patřilo mě, aniž bych o tom věděl.

Hej zatahala za látku, čímž způsobila, že jí sahala až pod kolena. „Je to teď in. Holky si budou myslet, že jsem si s někým něco začala," vykládala.

Překvapeně jsem pozvedl obočí. Copak jí dočista hráblo? To tolik toužila po příteli, že teď začala předstírat, že jednoho má?

„A k tomu," pokračovala, „neví, že mám staršího bratra. Kdyby tě někdy potkaly, prostě řeknu, že jsem si s tebou několikrát vyšla, ale nakonec jsme si nerozuměli."

Překvapením mi zaskočila vlastní slina.

„Přeskočilo ti?! Vždyť jsme sourozenci!" vyjel jsem na ni. Oblečení mi mizelo už delší dobu, ale odůvodňoval jsem to zcela jinak. Všechno jsem sváděl na svou nepořádnost. Stačilo prohrabat zvětšující kupu triček a nakonec se mi povedlo najít něco adekvátního na sebe. Nikdy bych nepřišel na malého záškodníka ve formě Hej.

Odmávla můj argument rukou. „Teoreticky nás spojuje jenom adopce. Už jsem slyšela o případech, kdy se i nevlastní sourozenci dali dohromady. Ale nedělej si naděje, trávíme ve stejném domě už patnáct let a nehodlám jich trávit víc, než je potřeba."

Neměla přítele a vůbec mě tím neudivila. Jestli se chovala ke všem jako ke mně, tak si mohla na partnera počkat pěknou chvilku. Nikdo nepotřeboval nepříjemnou ženskou.

„Dělej, jak myslíš, ale všechny moje věci se vrátí do těch skříní, kam patří. A pokud v budoucnu budeš mít nutkání si něco vypůjčit, zeptej se," ukončil jsem tuto diskuzi. Když jí přišlo svůdné chodit v pytlích, tak prosím, mohla.