Nedotýkat!

1. Neznámá

Čtyři hodiny a dvacet pět minut - přesně takový čas ukazovaly ručičky hodin, když se náš školník začal hroutit. Smrt si pro něj přišla o dvě minuty později a ze školy ho, už mrtvého, odvezli v pět.

Asi bych to nevěděl tak přesně, kdyby školník nebyl příbuzný s mou nejlepší kamarádkou a jejím dvojčetem. Musel jsem si od nich dvou mnohokrát vyslechnout, že neměl umřít a nedokázali si vysvětlit, proč už není mezi nimi.

„Je mi to líto," snažil jsem se je uchlácholit větou, která stejně nic nepřinesla. Maryl zabořila hlavu do hrudi svého bratra Troye a dál tiše plakala. Přišli o otce.

„Vždyť ještě ráno se smál a nic mu nechybělo," ani Troy nedokázal pochopit, co se mu stalo, ale na rozdíl od Maryl se nenechal ovlivnit svou citovou stránkou. Uvažoval o možnostech a příčinách smrti.

„Však víte, školník, to je přeci dost namáhavá práce. Třeba uklouzl, když vytíral podlahu?" nevinně jsem pokrčil rameny a prvně si vůbec neuvědomil, že se jich to mohlo dotknout.

„Kide, nemůžeš prostě jen někdy zůstat zticha?" okřikl mě Troy. Znali tuhle mou vlastnost, už ji úspěšně ignorovali a nepovažovali mě díky tomu za otravného.

„Už mlčím," omluvně jsem zvedl ruce a pak jsem pohladil Maryl po vlasech. Podíval jsem se na zem, kde ještě před chvílí ležel jejich otec. Něco mi na celé té situaci nesedělo a matně jsem si pamatoval co.

„Měli byste odtud odejít," zašeptal jsem směrem k nim. Určitě jim moc neprospívalo, když se tady potulovali, hlavně Maryl ne. A další věc byla, že jsem chtěl něco zjistit. Pamatoval jsem si, že poslední dobou se za školníkem většinou plížila nějaká studentka. Vídával jsem ji i předtím a vždy za problémovými případy například Valerym Yvonem, který už také nebyl mezi námi, protože se předávkoval.

„Ty nepůjdeš?" Maryl dokázala mezi vzlyky říct kloudnou větu.

„Ne, musím někoho najít," zamumlal jsem si pro sebe. Snažil jsem se vybavit obličej té dívky a překvapivě se mi to dařilo. Bílé vlasy jí sahaly až po ramena. Chodila jen v černém oblečení, což podkreslilo její bledou pleť. Žádné náušnice, make-up, líčidla a snaha o zkrášlení. Celkem veliké oči a husté řasy, u kterých jsem s jistotou mohl říct, že jsou přírodní a ne nalepené. Viděl jsem její úzké rty a nos, který se dal nazvat pršáčkem. Jenže nejzajímavější na celé její osobě zůstávaly ruce. Na ně jako jediné dbala. Podle toho také vyhlížely – hebké a upravované. Nehty dokonale sestříhané do bezchybných obloučků a nikdy se za nimi nenašla špína.

„Kide, chci, abys s námi odešel," prosila mě Maryl a já jí nemohl odmlouvat. Sice jsem si uvědomoval, že zase pronesu něco, co ji zraní, ale to jsem byl prostě já. Moje pusa mluvila dřív, než stihl mozek přemýšlet.

„Jak si přeješ," souhlasil jsem a ona se znovu rozplakala. Troy nevymyslel nic lepšího, než ji prostě obejmout. Nepobral schopnost uklidňovat lidi a celkově pokud šlo o emoce, tak se radši držel zpět. Neuměl to a já také ne. Ale stejně jsem se pokusil.

„Ber to z té lepší stránky," nadhodil jsem zvesela, ale pak si uvědomil, že já sám nejsem schopný přijít na něco dobrého v této situaci.

„Kide!" Troy z nás dvou představoval toho rozumnějšího, ale já už svá slova nemohl vzít zpět.

„No co? Snažím se odlehčit situaci!" bránil jsem se a zkřížil ruce na prsou. „Všechno má svou dobrou stránku ne?" měl jsem pocit, že tohle někdy prohlásil někdo známý, takže to mělo být pravdivé...nebo ne?