Nedotýkat!

5. Hádej, hádej!

„Nepřibližuj se!" vykřikl jsem. Málem se mě dotýkala. Už jsem neměl kam se schovat. Dva kroky za mnou ze země čněl náhrobek, který se nedal obejít. Pokud bych couval, zahnal bych se do pasti. Rozhlížel jsem se po jiné únikové cestě. Neexistovala.

Neznámá měla náladu na další rozhovor. Dávala mi čas a já ho chtěl plně využít. „Proč bych neměla?" přistoupila ke mně blíž a já se zase otřásl. Zatraceně! Kdybych předtím nechal Ronnie, aby mi dělala společnost, nic z toho by se nestalo. Vinil jsem svou vlastní hloupost. Celou sobotu jsem tušil, že je nablízku a přesto jsem se pohyboval sám na místě, které jsem neznal.

„Kide Scharde, prozraď mi, co tě nutí se ode mě držet dál?" vyzvídala. Úsměv na její tváři mi přivodil husí kůži. Přirovnal jsem ho k úsměvu padouchů v Marvelovských filmech a kupodivu se s nimi shodoval. Hodila by se do role zločinného lotra, vlastnila všechno, co by si takový neřád mohl přát – děsivý, ale zároveň fascinující vzhled, mrazivý hlas a zabijácké oči.

„Vodíš s sebou smrt. Pokaždé, když tě vidím, někdo zemře," vyhrkl jsem. Nezalhal jsem, protože jsem si nedovoloval odhadnout, jaká lež by ji obměkčila, natož jestli je to vůbec možné.

Zkoumavě naklonila hlavu na stranu. Přestala se přibližovat. „Tak proč se pořád ptáš, kdo jsem, když sis právě teď odpověděl?"

Cože? Řekl jsem, že s sebou vodí smrt, ale ani zdaleka jsem si neodpověděl na své otázky! To, co se jí jevilo jako naprosto jasné, pro mě stále zůstávalo záhadou.

„Netuším, kdo jsi, a hádám, že se to ani nedozvím, nestárnoucí. Vezmeš mi život, že?" ujišťoval jsem se, ačkoli jsem vůbec nemusel. Sama mi to před chvílí prozradila.

„Mohla by s tebou být zábava, Kide Scharde. Stále a stále ti z úst unikají věty, které přesně popisují, čím jsem a ty jsi tak slepý! Nechám ti týden na to, abys zjistil, s kým ses to potkal."

Tím naše konverzace skončila. Zmizela stejně rychle, jako se předtím objevila.

Vykuleně jsem se díval na místo, kde ještě před chvílí stála. Chlad, který otřásl mým tělem, stále neodezníval. Zjistil jsem, že jsem se rukama tiskl na náhrobek mých rodičů. Lehce jsem se od něj odlepil. Vykročil jsem vpřed, ale hned jsem se zase otáčel a zjišťoval, jestli mi nepodrazila nohy a nestojí teď za mnou s nožem.

Blbost! Ona nepotřebovala nůž.

Tak rychle jako ten den jsem ještě nikdy neběžel. Málem jsem srazil Ronnie a nebýt toho, určitě bych byl schopný doběhnout až k nám domů a nezastavil bych se dřív, než bych stál bezpečně v mém pokoji. I když byl jsem tam v bezpečí?

„Kide, stalo se něco? Jsi bledý."

Jak já jsem začínal ty slova nesnášet. Každý se mě ptal, jestli jsem v pořádku a všichni očekávali, že odpovím popravdě. Měl jsem to zkusit? Svěřit se Ronnie s tím zvláštním rozhovorem mezi ní a mnou.

„Jsem v pohodě. Jen mě maličko vylekalo vidět hrob rodičů," ne, nemohl jsem jí to prozradit. Ne teď.

„Říkal jsem si, že by se mi líbilo vidět nějaké jejich fotky. Chci konečně obvinit někoho z toho, že mám až přehnaně protáhlý obličej. Hádám, že to bude po tátovi. I Troy vypadá jako jeho otec. Jednou mi říkal, že až já potkám své rodiče, tak se v nich určitě zase poznám..." Ronnie si musela vyslechnout podrobnosti ohledně mého rozhovoru s Troyem, který se odehrál dávno, hodně dávnou. Ani se nedostala k tomu mi říct, že můj obličej v žádném případě není přehnaně protáhlý. Nevím, proč jsem povídal o tomhle, ale potřeboval jsem se rozptýlit.

Mluvení pro mě znamenalo dočasně jiné myšlenky. Jen dočasně. Jakmile zůstanu osamotě, zase si s ní začnu lámat hlavu.

Zpáteční cesta trvala až podezřele krátkou dobu a Ronnie za tu dobu nevydala ani hlásku, jen přikyvovala.

„Díky za ochotu poslouchat," otevíral jsem dveře, abych vystoupil a uvědomil jsem si, že poslouchat mě je velice vyčerpávající činnost, kterou bylo potřeba odměnit v nejmenším mým díky.

„Kdybys cokoli potřeboval, řekni, je mi jasné, že tě to muselo zasáhnout," usmála se. Ronniin úsměv dokázal rozzářit den, rozbíjet ledy, ale ne zahnat starosti. Připomněla mi tu bělovlasou vražedkyni. Díky ní jsem částečně zazdil skutečnost, že mí rodiče jsou mrtví. Dusil bych to v sobě, ale na svět bych se stále bezstarostně culil, protože to se ode mě očekávalo.

Kývl jsem na ni s nacvičeným úsměvem. Než jsem stihl odejít, dotkly se její prsty mojí ruky a zadržely mě v odchodu.

„Kide, jsi silný, ale netrap se, prosím. My jsme tvoje rodina. Já, Fred, Amanda a ostatní."

Usmál jsem se. Vždyť já to věděl. Vděčně jsem kývl, potom pustila mou ruku a nechala mě, ať se schovám do svého pokoje.