Nedotýkat!

26.

Ronnie stála čelem k lince a nožem ukrojila plátek másla. Rozetřela jej na chleba. Otočila se na mě, a když zjistila, že se můj zachmuřený obličej vůbec nezměnil, usoudila, že si zasloužím něco, co mi rozjasní den. Obložila namazaný krajíc salámem a kyselými okurkami, které běžně nechávala jen na speciální události. Položila talíř přede mě.

„Bude jí dobře, neboj se," pohladila mě po svěšených ramenech. Pouštěla se mě, aby donesla ještě pití, ale chytil jsem její ruku. Pevně jsem ji stiskl.

„Co když ne?" zeptal jsem se. Měla jakýsi nevyčerpatelný zdroj energie. Ronnie se vřele usmála, doslechla se, co se stalo. Kde jsem dnes ráno byl a věděla, proč jsem se vrátil domů skleslý.

„Ale bude. Temné časy se prostě musí přečkat. Po každé bouřce vyjde duha," slibovala mi. Pustil jsem ji a ona mi přinesla polovičně naplněnou skleničku pomerančového džusu. Pobídla mě, ať jím a prohlašovala, že z biologického hlediska mi s plným žaludkem určitě stoupne nálada.

Už jen z vděčnosti jsem poslušně spolykal veškerá sousta. Nehnala mě do školy, ačkoli hned na začátku mi hrozila, že takovou výjimku už podruhé nehodlá uskutečnit. Na oplátku jsem dostal za úkol hlídat Am, která se už vyléčila, ale její imunita byla stále oslabená a ona se s lehkostí mohla nachladit znovu. Sestřička si už stejně naplánovala den a půlku ho smýšlela prospat.

Zvedal jsem se, abych špinavé nádobí uklidil do dřezu, ale Ronnie si začala hrát na služku. Jemně mi naznačila, že mám zůstat, jak jsem a sama se chopila umývání.

„Ronnie, dneska mi kamarád říkal, že by tady rád přespal. Souhlasil jsem, nevadí to?" napadlo mě ji seznámit s tím, že by u nás Harper nocoval.

„A to proč? Pánská jízda? Pokud by ti zvedlo náladu, tak souhlasím, ale nesmíte dělat bordel," schválila Gremoryho návštěvu. Utěrkou vytřela zbývající vodu a opustila kuchyň.

Proč? Trefná otázka. Rychle jsem se snažil přijít s věrohodnou pohádkou. Nakonec jsem hmátl po nejklasičtější a zároveň nejvíce pravděpodobné situaci. „Jeho rodiče se rozvádějí. Líčil mi, jak to teď u nich vypadá. Samé hádky, kolikrát i přes noc. Necítí se příjemně a je věčně unavený ze všech těch rozepří."

Ronnie v takovém případě nekladla sebemenší odpor. Sama zažila rozvod jejích rodičů a když slyšela, že si někdo prochází podobným neštěstím, dokázala se skvěle vžít do role postihnutého.

„Vyřiď mu, že u nás má dveře otevřené. Stejně nepoznám rozdíl, o dítě víc nebo míň už nehraje žádnou velkou roli."

Tolik jsem ji zbožňoval za její dobrosrdečnost a ochotu. Nepadl bych do rukou kohokoli lepšího než jí. Loučil jsem se, když jsem vyslovil svoje myšlenky nahlas. Ronnie se začervenala, odvětila, že já jsem pro ni stejně dobrý, hodný a spolehlivý, jako ona pro mě. Sdělila mi, že si váží mojí pravdomluvnosti a je ráda za naši otevřenost. Domnívala se, že se navzájem svěřujeme se vším, i přes čas, který jsem někdy potřeboval. Nesnášel jsem se za to, kolik jsem zamlčoval. Nevěřila by mi a i kdybych ji přesvědčil o existenci Smrti, neměla mi jak pomoct.

...

Žij, jako bys měl zítra zemřít. Někdo zveřejnil naprosto nesmyslný citát, ale nemohl jsem ho dostat z hlavy. Měl povzbudit, dostat lidi ven, donutit je zažívat a užívat si. Nikdo nemyslel na to, že když tato situace skutečně nastane, tak poslední, nad čím se uvažuje, je kde splašit nějakou tu zábavu.

Formuloval jsem věty, které by místo mě vyřídili pozůstalým, co všechno jsem měl ještě na srdci, dál než k formulaci však nedošlo. Jako naschvál jsem měl v hlavě tolik myšlenek, že ani jedna nezůstala dost dlouho, abych ji sepsal. Otevíral a zavíral jsem propisku se zeleným víčkem, protože se mi opakovaně měnily nálady. V jednu chvíli jsem už už něco ztvárnil, ale nakonec jsem od sebe odsunul list papíru. Mysleli by si, že jsem spáchal sebevraždu, kdybych po sobě nechal dopis. Okamžik na to jsem nad sebou zakroutil hlavou a nadával si, že si nevážím možnosti se od nich rozloučit a nechal bych je bez vzkazu.