Nedotýkat!

15. Příznaky

Zašel jsem za Harperem hned z několika důvodů. Za prvé, potřeboval jsem mu navrátit portmonku. Za druhé, kvůli Smrti a její hrozbě. A za třetí, kvůli Galovi. Dostal jsem od něj informaci, kterou jsem předtím postrádal. Měla formu jména. Ne Smrtina, ale toho, kdo ji spolehlivě dokáže vyhledat. Pod přezdívkou Gremory nalezl informace o komkoli. Dokázal prý odhalit i nejtajnější tajemství, ale za obrovský finanční obnos.

Gal mi jako bonus prozradil víc než jen přezdívku. Dozvěděl jsem se pravé jméno Gremoryho a asi jsem šáhl velice hluboko do rezerv štěstí, protože shodou okolností mi měl pomoct Harper.

Ten Harper, kterého jsem zachránil a tudíž mi dlužil laskavost ne-li dvě.

Potloukal jsem se ve špitálu, kde dočasně pobýval. Zjistit si, kam povadlého kluka převezli, nevyžadovalo sebemenší námahu. Za okamžitou léčbu zodpovídala pouze jediná nemocnice v okolí a tak se stalo, že Harper ležel na jednotce intenzivní péče a já jsem stál na chodbě před jeho pokojem.

Sestřička na recepci se věnovala všemu, jen ne tomu, jestli jsem nebo nejsem jeho příbuzný a nechala mě jednoduše projít.

Harper ležel na pokoji. Viděl jsem skrz plastové okno, kterým doktoři zběžně kontrolovali pacienty. Nezatáhl si závěsy a proto jsem pozoroval jeho a nějakou dívku. Že by přítelkyně? Její identita nakonec nebylo to nejzajímavější, mnohem větší pozornost na sebe strhla její slova.

„Potřebuju, abys mi ty prachy sehnal," zavrčela na kluka nazlobeně. Založila si ruce v bok a zatvářila se panovačně. Působila autoritativně, ale Harper očividně věděl, jak s ní zacházet.

„Nech mě na pokoji! Nemůžu tě věčně financovat! Kvůli tomu hnusu, cos mi dala, teď ležím tady!" opáčil stejně rozhněvaně jako předtím ona. V tramvaji by neublížil ani mouše, ale jeho pravé já se pomalu znovu probouzelo. Tmavé oči se mu zle zaleskly.

„Zase se vymlouváš, vždycky si vymejšlíš!" vyjela na něj holka. Harper se zvedl. Když seděl, výška se odhadovala velice špatně, ale teď jsem se musel podivit. Mohli jsme se měřit, to se mi u moc lidí nestávalo.

„Jestli mi kvůli tobě v krvi najdou nějakou drogu, tak rovnou zapomeň na všecko. Předepíšou mi nějakou blbou odvykačku a ty už se k žádným penězům nedostaneš!" obvinil ji. Mluvil pravdu, ale představa odvykací kúry se mu ani zdaleka nenechutila tolik, jak by správně měla.

„Jsi hajzl," plivla mu k nohám. Otočila se a dala si záležet na tom, aby její cop vlivem rychlosti pohybu zavadil o klukův obličej. Harper se nevyhnul facce, kterou mu uštědřily spletené černé vlasy.

Čelisti mu nebezpečně zacukaly, ale dívka už rázovala po chodbě. Hlavu hrdě vztyčila, protože si nepřiznávala prohru.Dveře zůstaly dokořán.

Podle jejich rozhovoru, jsem klukovy nic nepřekazil. Jeho úmrtí by způsobil omyl, neopatrnost.

Chytili jsme kliku v jednom a tom samém okamžiku. On protože za sebou chtěl zavřít, já z opačného důvodu. Škubl tak prudce, že mě donutil klopýtnout, až když jsem se s tupou ránou setkal s dřevěnou bariérou mezi místnostmi, zaregistroval přítomnost někoho dalšího. Ta černovlasá dívka se zmalovaným obličejem a nezdravě našedlou kůží ho zcela vyvedla z konceptu.

„Co chceš? A kdo vůbec jsi?" nepustil dveře, jakoby jen vyčkával na správný okamžik, kdy je přede mnou zabouchne a zlomí mi nos. Usmál jsem se, což jako obvykle vůbec nenapomohlo tomu, aby se přestal tvářit jako kyselá okurka. Prohlédl jsem si ho znovu a rovnou jsem ho zařadil pod stejnou kategorii lidí kam spadal i Troy.