Nedotýkat!

14. Duše

Bylo pozdě v noci tak pozdě, že tma zaplavila veškeré mé okolí a oči nedokázaly identifikovat předměty, i kdyby se vznášely přímo před nimi. Tak pozdě, že noční predátoři započali svůj lov. Houkaly sovy, lasičky šmejdily a netopýři létali vzduchem.

Ležel jsem nehnutě s pohledem upřeným do zdi, kterou bych bezcílně pozoroval nebýt černa.

Ublížila Amandě. Čin Smrti zaneprázdnil můj mozek. Udělá to znovu? Mám se jí bránit? Co se vlastně Am stalo? Uzdraví se? Nevěděl jsem nic. Ta nevědomost ubíjela, kdybych si alespoň dokázal představit, jak daleko je schopná zajít, ale to jsem neměl jak zjistit.

Pomalu jsem zavřel oči v naději, že mi to pomůže v přemýšlení. Nehrozilo, že bych usnul, tuhle noc už si mé tělo nemělo odpočinout. Nikdy se ve mně nevystřídalo tolik různých pocitů jako dnes. V duchu jsem vyvolával obrázky jejího obličeje.

Při každém pohledu na ni bil do očí její chlad. Otřásl jsem se jen při té představě. Ale nenávist jsem k Smrti necítil. Vybrala si nejdražší, co jsem vlastnil, aby dosáhla toho, že už neporuším její příkazy. Nepopiratelně provedla velice vychytralý tah.

Někdy mezi nápadem, že na ni potřebuji nějakou páku a smíření se s tím, že oproti ní nic nezmůžu, zaskřípaly dveře. Do místnosti zasvítilo mdlé namodralé světlo baterky. S dalším zavrzáním proklouzla osoba do pokoje.

Pohybovala se potichu a nejistě. Smrt, napadlo mě, ale dřív než jsem zpanikařil, uvědomil jsem si , že se mi nezježila kůže, takže mě přišel navštívit kdosi jiný.

Mezitím se rušitel nočního klidu dostal až k mé posteli.

„Kide?" zašeptal potichoučku hlas. Donutil mě se na osůbku podívat. Přes okraj lůžka přehodila své ruce Am. Rozeznával jsem pouze obrysy, ale i to stačilo. Lehce se dotkla mého ramene.

„Spíš?" zněla tak zranitelně a stále hřála víc, než bylo žádané.

Zvedl jsem se do polosedu a Am pohnula nohou vzad. Lekla se, když jsem se bez ohlášení pohnul. „Copak se stalo? Pročpak nespíš, Am?" položil jsem pár otázek. Sestřička zafňukala a Přikryla si tvář rukama. Nešťastně začala líčit její trápení.

„On...On řekl, že mě sežere peřina, jestli se neuzdravím. Emmet, říkal..." po tvářích jí stekla první slza. Neviděl jsem ji, ale přesto jsem věděl, že tam je a dává průchod dalším. „Ukázal mi její pusu, Kide, má místo zubů knoflíky a p...pořád se šklebí a... a.. a...," štěkala zoufale. Věřila bratrově výmyslu. Emmet se snažil aby se zvetila, ale naopak jí nahnal takový strach, že si nedopřála odpočinek.

Natáhl jsem k ní ruce, což vyslalo signál, že je u mě vítaná. Na nic nečekala a vrhla se mi do náruče. Srdce sebou nešťastně škublo, když jsem zjistil, že se stále rovná malému radiátoru. Prášky jí určitě dodaly sílu, aby mě našla, ale zároveň šálily ohledně jejího stavu. Cítila se dobře, ale ve skutečnosti stonala.

„U mě žádné peřinové monstrum není, slibuji," pošeptal jsem jí do vlasů. Neklidně se zavrtěla. „Ale, ale co když..," pochybovala. Věřila v cokoli nadpřirozeného.

„Není a i kdyby ochráním tě, slibuju." Zaryla svou hlavičku hlouběji do mého břicha. Fňukání ustalo. Místo toho se znovu začala klepat.

„Půjdeme spinkat!" rozhodl jsem. Am se ke mně natlačila, jak to jen šlo.

„Ochráníš mě?" ujišťovala se znovu. Pohladil jsem její hnědé vlásky.