Nedotýkat!

8. Strýček

Každý měl z něčeho strach. A bělovlasá dívka většinou zastrašila každého. Ačkoli to mnoho lidí nepřiznávalo, strachem ze Smrti trpěl každý druhý. Co se stane, když opustíme naši schránku? Dostane se duše skutečně do nebe?

Ohledně umírání se točilo mnoho nevyjasněných otázek. I bermudský trojúhelník se svou záhadou mizejících lodí a letadel se zdaleka nevyrovnal počtu dotazů kolem života po životě.

Smrt donutila i mě se klepat v její přítomnosti, ale zároveň ve mně vzbuzovala neukojitelnou zvědavost. Vystavoval jsem se obrovskému riziku, plány, které jsem hodlal uskutečnit, mě mohly dostat do hrobu, ale já jsem si dal do hlavy, že o ní zjistím všechno.

Něco v nitru mi dávalo naději, že ona je stejně zvídavá jako moje maličkost. Můj dar (nebo prokletí?) ji vidět pro ni představoval něco jedinečného, nenahraditelného. Druhý člověk s obdařeným zrakem se na této Zemi nepohyboval.

„Tak s ní trávíš čas, Kide Scharde?"

Nesnášel jsem, jak se pokaždé objevila. Nemohl jsem její příchod předem předpovědět, pokaždé mě přistihla nepřipraveného.

V duchu jsem zanadával, jelikož moje mikina zůstala na nějaké hromadě doma. Vážně bych měl začít počítat s tím, že ať mě slunce bude nemilostně grilovat jak chce, já si nesmím zapomenout něco, čím bych skryl svou kůži.

„Máš s tím problém?" zeptal jsem se. Lhostejně pokrčila rameny.

„To bych netvrdila," oči se jí nepřátelsky zúžily. „Jen jsem si myslela, že teď se tvé priority změnily."

„A co by mělo zapříčinit tu „změnu priorit", jak říkáš?" opáčil jsem. Jestli si myslela, že se vzdám všeho – své rodiny, přátel, školy, koníčků – jen kvůli hledání její identity, tak se šeredně zmýlila. Ano, velkou část svého volna jsem jí momentálně věnoval, ale ne všechnu.

„Utíká ti čas, to samo o sobě by snad mohlo ovlivňovat tvé chování," řekla. Kdybych to nevěděl líp, asi bych si myslel, že žárlí. Neměla proč. Neměla na koho a stejně jsem viděl zklamání v jejích očích, které jsem zapříčinil já. Nevěnoval jsem se bělovlasé vražedkyni podle požadavků, které měla.

„Ovlivňuje, usmívám se už jen s poloviční energií," odtušil jsem a okamžitě jsem odhalil dvě řady bělostně bílých zubů.

,,Jsi nemožný, Kide," zkonstatovala.

Znovu jsem se usmál, jakoby mi složila poklonu. ,,Vážím si vašich slov, madam, ale rád bych vás vyvedl z omylu. Možný jsem v každém případě," nahodil jsem vážně. Obrátila oči v sloup. Tentokrát nevyhrožovala zkrácením mého času.

,,Chováš se jako dítě*," zkřížila ruce. I na to jsem měl co odvětit.

,,Dělám čest svému jménu," sice mi Ronnie už častěji povídala, že jsem pojmenovaný po jakési vzácné látce a s dítětem mě nespojuje absolutně nic, ale já jsem rád tvrdil něco jiného. Vymyslel jsem si historku o svých rodičích. Má fantazie si usmyslela, že doslova milovali Petra Pana a pro mě si přáli jediné - abych nikdy nemusel dospět. Vzhledem k nemožnosti takového přání se rozhodli svému synovi dát jméno, které mu navždy bude připomínat, že být dítětem, je to nejlepší, co může kohokoli potkat.

,,Začínám si myslet, že trpíš falešnou představou. Bohužel tě zklamu, nejsi na vrcholku slávy a ne všechno se točí kolem tebe." Nemusela se snažit se se mnou hádat, když předkládala pouze nedobré argumenty.