Nedotýkat!

13. Trest

Mí přátelé čekali. Usadili se na nejspodnějším stupínku z řady schodů vedoucí do domu. Ticho mezi nimi nevládlo díky Troyovým nadávkám. „Zatracenej Kid. Potrhlej retard, copak ten debil nemá ani nejmenší pud sebezáchovy?! Nemohla sis vybrat někoho normálnějšího za kamaráda. Ten imbecil nás zatáhl do největší sračky. Kretén, blbec, idi-"

Sestoupiljsem k nim a sespokojeným úsměvem jsem na ně promluvil a přerušil jsem klukovokletí.

„Zase tak moc ses o mě bát nemusel. Jsem celý a dokonce jsem si odnesl, pro co jsem přišel. Vůbec to nedopadlo špatně."

Obrátil se ke mně mnohem dřív než Maryl. Přistihl jsem ho při tom, jak se zabýval myšlenkou, co se stane, když už nevyjdu. V hlavě mi vítězně jásaly fanfáry - další člověk, kterému na mě sešlo aniž by to veřejně přiznal.

„Kreténe," utrousil další nadávku, ale přísahal bych, že si maličko oddechl.

„I když máš pravdu, vím minimálně o šesti lepších koncích – vážně klidně bych je i vyjmenoval, ale minulost už nevrátím a vzhledem k tomu, že všechno je v cajku, tak bych to nechal být," odlehčil jsem situaci a chvíli na to mi Maryl skočila do náruče. Obemkla mě rukama a asi se mi snažila rozmačkat kosti. Tiskla se na mě tak pevně, jak jen jí to její síla umožňovala, protože fyzický kontakt potvrzoval, že se nacházíme u sebe. „Jsi v pohodě," zjistila, ale ani ji nenapadlo mě pustit.

„To jsem," přitakal jsem. Udivovalo mě pořád a pořád nanovo, jak Gal v myslích dvojčat figuroval v roli monstra. Provedl něco nezapomenutelného. Radši jsem se nepídil po detailech, jen jsem si na muže s propadlými tvářemi udělal nový, vlastní a lepší názor.

„Navrhuji procházku domů, pro dnešek necháme dobrodružství odpočívat," nadhodil jsem. Neprotestovali. Dvojčata výlet k jejich strýci stál nervy, Maryl i nehty. Věnoval jsem pozornost dívčím rukám, které odmítaly pustit mou paži a soudě podle toho, jak moc si kousala nehty, tak nervozita dnes vyhrála soutěž o nejčastější pocit.

„Jsem tady, už neměj strach," pohladil jsem ji po zádech a stisk v horní části mé ruky nepatrně povolil.

„Já vím," zašeptala.

Troy, který obyčejně nestrpěl byť i sebemenší dotek mezi ní a mnou, bez povšimnutí pokračoval směrem k zastávce. Nespěchal, nebyl důvod pro kvap.

Cesta zpět trvala kratší dobu, než tam. Mluvil jsem jen já. Povídal jsem o tématech, které nesouvisely s bělovlasou, Galem nebo čímkoli podobným. Zmiňoval jsem se hlavně o škole. Rozptýlil jsem je.

Vystoupili jsme z tramvaje a já jsem je doprovodil až ke vchodu. „Uvidíme se zítra?" zeptala se Maryl.

„Uvidíme se zítra," zopakoval jsem po ní, ale s tou intonací, kterou měla použít. Ne otázka, ale pevný fakt.

...

Veškerá překvapení si přesunula termíny na jindy, ale jedno mě ještě čekalo. Došlo k závěru, že nejlepší bude na mě vybafnout co nejdříve, protože i kdyby se zdržovalo, stále by mě pramálo těšilo. Nepřekvapilo mě tak, jak chtělo. Než jsem vstoupil naskákala mi husí kůže. V duchu jsem zaúpěl, se Smrtí jsme se potkali víc než dost krát, hádat se s ní potřetí za dvanáct hodin mi vůbec nebylo po chuti.

Možnost hádek se nenaskytla. Otevřel jsem dveře a ona mi zastoupila chodbu. Průvan zavlál s jejími dlouhými krásnými vlasy. Ukázala se tak, jak jsem se jí děsil nejvíc – v celé své strašidelné kráse. Donutila mě ustoupit. Nasucho jsem polkl, ohryzek se mi pohnul a ona promluvila.