Nedotýkat!

11. Záleží ti na mě

Fascinovala mě. Asi jsem si zadělával na obrovský problém, ale Smrt mě prostě fascinovala. Ve mě proti sobě vedly válku dva protipóly. Jeden se přidal na stranu Smrti. Chtěl se jí dotknout, aniž by racionálně zvážil důsledky. Chtěl se s ní bavit, chtěl se smát a i když jsem netušil jak to, chtěl, aby se náklonnost k ní vyvinula v něco víc.

Druhý pobral víc rozumu. Na rozdíl od strany Smrti propagoval názor, že život je nenahraditelný a cenný. Nechat si ho sebrat čistě kvůli náklonnosti k nebezpečné osobě by byla největší hloupost, kterou bych kdy spáchal. A jistě si uvědomoval, že život miluji. Bezmezně moc. Ze Země kolem Slunce a desetkrát znovu zpět - alespoň tak by onu míru vyjádřila má sestřička Amanda.

Oba soupeři bojovali stejnou silou a právě proto jsem teď čelil Smrti, ale odolával jsem touze po dotyku a poslouchal jsem odmítavou reakci mého těla. To znamenalo vítězství pro život.

Bohužel vybojoval pouze jednu z bitev a ani zdaleka ne celou válku. Z toho důvodu jsem stál na schodech, díval jsem se jí do obličeje a hazardoval jsem sám se sebou.

„Nepustím tě dál, nemáš šanci projít!" zlobila se se mnou a přesto to byla právě ona, kterou jsem naháněl čím dál tím blíž ke dveřím.

„Nepodceňuj mě, ještě se neznáme nějak dobře, ale brzy zjistíš, že já kolikrát zvládám nemožné," křenil jsem se. Smrt na okamžik strnula. V mysli jí vytanula vzpomínka a dech se jí zrychlil. Ona dokonce dokázala mou předchozí větu podložit nějakou událostí!

Zvědavě jsem přimhouřil oči. „Copak? Vzpomněla sis na něco z dávné minulosti? Když už jsme u minulosti, kolik ti vlastně je? Soudě podle vlasů bych tipoval na osmdesát, ale máš mou poklonu za zbytek tvého vzhledu."

Zamračila se. „Neutahuj si ze mě. Nemusíš skončit jako tvůj kamarádíček z tramvaje."

„Nepředstírej, že pro tebe nejsem důležitý. Sama jsi mi dala možnost vidět, že jsem."

Pevně stiskla čelisti k sobě. Kdyby skousla ještě víc, její zuby by se navzájem rozdrtily. Ledové oči si obrnila stěnou. Znovu jsem se otřásl. Noha se mi sama od sebe posouvala vzad. Vzdával jsem se. Jenže na poslední chvíli jsem si uvědomil, že to nesmím.

„Nejsi důležitý," vydechla nakonec. „Jsem jen zvědavá, můžu ti každou minutou vzít život. Nehraj si se mnou!"

Zasmál jsem se. „Vymýšlíš si. Udělala bys to už dávno. Sice jsem tě zatím neprohlédl, ale už od pohledu bych usoudil, že se zbavuješ těch, kteří tě stojí problémy. Mě ses zatím nezbavila a ani to neuděláš," vykládal jsem jí svou teorii.

Chtěla odpovědět ve stejnou chvíli, kdy na sebe upozornila dvojčata.

„Kide, s kým si to povídáš?" divila se Maryl. Vyměnil jsem si se Smrtí pohled. Od ucha jsem odlepil svůj mobil a zamával jsem ním směrem ke kamarádce.

„S jednou holkou, kterou jsem nedávno poznal. Má ve zvyku se ohlašovat v nejnevhodnější chvíle."

Hned se ozvala Troyova reptavá poznámka: „On není normální! Všechno bere jen na lehkou váhu. Gal nás zabije! a co dělá tvůj drahý Kid? Telefonuje!"

Pokrčil jsem rameny a sykl jsem směrem ke Smrti: „Někdy tě vážně proklínám za to, že jsi neviditelná!"

Nezareagovala. Jen se pobaveně ušklíbla a ani to nemusela říkat -j ednohlasně se shodla s Troyem. Pro oba jsem byl jen osina v zadku.