Nedotýkat!

16. Blízkost

Bělovlasá a teď šedovlasá. Nasadila mi do hlavy dalšího brouka, který se vedle ostatních mačkal. Během posledních dnů se nahromadily otázky a místo toho aby ubývaly, množily se. Nepoptal jsem se dostatečně a jako na potvoru jsem neuhlídal svá slova. Prozradil jsem jí, že vím o tom, že Smrt je smrt.

„To jsem si měla myslet, že tě tady najdu!" řekl někdo a mě naskákala husí kůže. Odešla jedna, druhá se objevila.

„Evidentně tě ke mně něco přitahuje, když se opakovaně potkáváme," usmál jsem se. V rychlosti jsem prozkoumal chodbu, ale v doslechu nikdo nebyl. Pohlédl jsem Smrti do očí. Zářily.

„Potkal jsi někoho podezřelého?" vyptávala se mě nesouvisle s mým prohlášením, ale ne proto, aby se vyhnula odpovědi. Mezi nosičkami zkázy fungovala podobná komunikace jako mezi mnou a bělovlasou, jen asi na větší vzdálenosti. Ucítila, že šedovlasá narušila její teritorium.

„Ne, proč? Jestli si mám něčeho všímat, tak řekni a až se to dostane na moje oči, uvědomím tě, co nejrychleji to půjde," lhal jsem. Přimhouřila oči a prozíravě mě sjela pohledem. Slyšel jsem od spousty lidí o špatných lhářích, ale já jsem se k jejich řadám nepřidal. Zamlčovat pravdu, nebo ji dokonce měnit jsem zvládal levou zadní. Za přeborníka bych se neodvažoval označit, ale zvládal jsem tolik, kolik jsem potřeboval.

„Zase mi nevěříš. Holka, s tím bychom měli něco udělat. Nedůvěra nikam nepovede. Pomohlo by, kdybychom spolu trávili víc času," navrhl jsem jí.

Škubla sebou tak mocně, že narazila do jedné ze stěn. Zbledla ještě víc, ačkoli to v jejím případně téměř nešlo. Nevypravila ze sebe jediné slovo. Vlastní nehty si zaryla do dlaní. Upřeně se zadívala do země a téměř se na ni svezla.

Poprvé veřejně projevila nějaký cit.

„Řekl jsem něco?" pokusil jsem se k ní pomalu přiblížit. Lidský instinkt ji chtěl obejmout, ale zadržel jsem se. „Netušil jsem, že se dá ta tvá bariéra něčím proniknout. Působíš tak ledově. Vážně jsem ti nechtěl ublížit. Jestli mám odejít, tak jen mávni rukou a já tě nechám na pokoji," nabízel jsem jí jedno z východisek.

Vzhlédla. „Když jsem si udělala oběť z tvé sestry, čekala jsem, že pochopíš jako jsem nebezpečná. Lidé by se v mé přítomnosti měli klepat a tebe se to neúspěšně pokouším naučit. Prozradím ti něco a jestli tě ani to neodradí, Kide Scharde, tak sis sám zpečetil osud."

Dramaticky vystupovat svedla. Kdokoli jiný by si poslušně vyslechl její varování, ale já jsem naštěstí nebyl kdokoli jiný. „Klepu se v tvé přítomnosti. Dokonce mám nutkání vzít nohy na ramena," přiznal jsem. Na důkaz svých slov jsem si vyhrnul rukáv košile a nastavil jí ruku posetou drobnými pupínky strachu. „Ale na druhou stranu jsi pro mě jako magnet. Trávit s tebou čas je fajn."

Stíny na obličeji se jí protáhly. „Poslouchej výhružné signály, varují tě oprávněně," radila. Pkoušela se mě udržet mimo dosah nebezpečí, přesně jak jsem se dozvěděl od šedovlasé – chránila svého Kida.

Usmál jsem se tak širokým úsměvem, že ji to až rozhněvalo.

Otočila se na patě a přemístila se k oknu, kterým se dalo prohlédnout do Hraperova pokoje. Naklonila hlavu na stranu a kývnutím mě přizvala k sobě. Když jsme stáli vedle sebe umístil jsem svou ruku jen pár centimetrů vedle její. Věděla, že provokuji, ale zároveň jsem jí ukazoval jak málo se jí bojím. Její bledé ruce, ruce, které by mohly patřit andělovi vytesanému z maramoru, ležely kousíček od mých. Stačil by pohyb malíčkem, abych pocítil jestli je stejně ledová fyzicky jak psychicky.