Believe

Believe - 16. kapitola

Pro: Adel969, beliebers12,  KaHamkov a Sofi240

PS: Holky, jakmile je nová kapitola ODPOVÍDÁM NA KOMENTÁŘE U TÉ STARÉ KAPITOLY. Abyste to věděli :) 

Je zase taká kratší :P

Z pohledu Ellie...

,, A pak jsem je prostě viděla, jak to dělaj a oni se mi jen vysmáli. A teď jsem je potkala v obchoďáku a rozeštvala je a cítím se kvůli tomu hrozně, protože jsem se snížila na jejich úroveň. To malý si přece nezaslouží vyrůstat v neúplné rodině." vzlykala jsem Justinovi do trička. Pořád sedím na něm a jsme v kuchyni. Já jsem mu mezitím převyprávěla celý příběh. 

Justin si mě k sobě pevně přivinul a pošeptal mi do ucha: ,,Neboj srdíčko. Všechno bude v pořádku. Netrap se kvůli tomu. Nestojí to za to." mezitím, co to říkal, mě hladil po zádech, což mi způsobilo příjemnou husinu po celém těle. Ale pořád jsme si nějak neujasnili jestli spolu jsme nebo ne. A nemůžu se ho jen tak zeptat. A navíc bych to teď stejně nestihla, jelikož někdo zazvonil u dveří. Lípla jsem Justinovi pusu na tvář, zvedla se a šla otevřít. Nejdřív jsem nakoukla kukátkem, abych se ujistila, kdo to je. Byla to ošetřovatelka, která pomáhá s těmi rehabilitacemi. Oddechla jsem si a otevřela dveře. 

,,Dobrý den, pojďte dovnitř." uvolnila jsem jí místo mezi dveřmi. Láskyplně se na mě usmála a chtěla něco říct, ale přijel k nám Justin a ona hned zavřela pusu. Tak nic, pak se jí kdyžtak zeptám. Justin s ošetřovatelkou šli zase do posilovny, já zavřela dveře a šla zpátky do kuchyně. Tam jsem přemýšlela, co udělat k jídlu, když jsem si vzpomněla, že jsem byla vlastně v obchodě kvůli lasagným. Tentokrát už jsem si na linku vyndala opravdu všechny potřebné věci a pustila se do toho.

Po zhruba 45 minutách jsem měla hotovo. Nechala jsem lasagne venku. Zaprvé- aby trošku vystydly. Zadruhé- aby provoněly celý dům. Tomu Justin s jeho apetitem neodolá. A v tom mě to napadlo. Cesta k mužovu srdci vede skrze žaludek. Rychle jsem vystřelila z postele a začala hledat v baru jestli tu nemá nějaké šampaňské. Díkybohu jednu láhev měl. Ale ne jen tak ledajaké šampaňské. Bylo to Cristal ročník 2002, který je údajně výborný. Potutelně jsem se usmála a vyndala ještě dvě skleničky, které jsem společně s tím položila na stůl v kuchyni. 

Vysvětlím vám můj jednoduchý plán - připravila jsem Justinovi jeho oblíbené lasagne a k tomu si dáme asi to nejlepší šampaňské. A pak se ho zeptám, jak to s námi je. No nejsem inteligentní. Dostanu ho totiž do velice uvolněné polohy a navíc se mu to po těch rehabilitacích bude pěkně hodit.

Asi po další půl hodině, kdy jsem neustále něco v kuchyni upravovala, aby to vypadalo hezky, a kdy jsem se každou chvíli koukala do zrcadla jak vypadám, vylezli Justin s ošetřovatelkou ven. 

Sice jsem neměla v úmyslu špehovat nebo tak něco, ale opravdu omylem jsem zaslechla, co říká Justinovi: ,,Justine, ty jsi zázrak medicíny. Myslím, že asi za týden bys mohl pociťovat lehké mravenčení, ale opravdu jen lehoulinké. Ale taky se to nemusí stát. Jsou to jen předběžné prognózy. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Každopádně, teď sem budu chodit každý den a budu tu dýl. A taky ti nechám předepsat prášky. Vím, že to je pro tebe těžké a navíc máš práci, kde jsi na pohybu v podstatě závislý, i když ne tolik jako na hlasivkách. Každopádně se pokusím tě na nohy  postavit, co nejrychleji a nejúčiněji. Platí?" ověřovala si. Slyšela jsem si plácli a to doslova. To jsem ve školce?

,,Platí paní Smithová." odpověděl jí. Ano, konečně znám její jméno! Už mě nebavilo jí oslovovat jen ošetřovatelko. I když jsem jí tak oslovovala většinou jen ve své hlavě. V tu chvíli jsem se rozhodla vynořit zpoza rohu.

,,Už jdete?" optala jsem se mile.

,,Ano, už musím. Slyšela jste co jsem říkala Justinovi?" zeptala se mě, ale vůbec v tom nebyla stopa hněvu nebo čehokoli jiného z toho, že jsem je poslouchala. Spíš se mě ptala odborně, nejspíš proto, aby to už nemusela opakovat. Ani se jí nedivím. 

Jemně jsem tedy přikývla a ona mi věnovala milý úsměv: ,,Takže instrukce už máte. Děkuji, nechtělo se mi to opakovat. Už tak to budu muset říkat několika lidem z vašeho týmu Justine." řekla a já si vduchu plácla rukama za to, že jsem to přesně odhadla. To víte, mám talent. Usmála jsem se sama pro sebe nad mojí myšlenkou a raději ji uklidila někam do kouta, aby mě nerozptilovala. 

,,Takže nashledanou zítra." řekl paní Smith, ale sotva jsem se stihla nadechnout k tomu, abych jí odpověděla, už jí nebylo. Jak to ta ženská sakra dělá? 

S Justinem jsme zavřeli dveře a vydali se do kuchyně. Justin se zastavil skoro až u jídelního stolu, než mu došlo, že tu něco voní. Okamžitě ke mě otočil hlavu a přísahala bych klidně na svojí smrt, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk prédátora, který jde po své kořisti. Ach ty muži a jejich jídla. 

,,Voní?" zeptala jsem se provokativně.

,,Ani nevíš jak moc." řekl, přijel ke mě a měla jsem dojem, že jsem zahlédla na jeho tváři slinu.

,,Vždyť už nandavám." odvětila jsem na jeho nevyřčenou otázku. Byla sice nevyřčená, ale jeho tělo mluvilo za vše. Kdyby mohl, uričtě by vyskočil z vozíku rovnou na linku a tam by si do lasagní zabořil hlavu.

Nandala jsem mu obrovskou porci a sobě asi jen jednu čtvrtinu z toho, co měl on. Pokroutila jsem nad tím hlavou a oba jsme se usadili u stolu.

,,Justine, nevadí?" řekla jsem a ukázala na láhev šampaňského.

,,Ne, jasně že ne. Chceš, abych to otevřel?"

,,Kdybys byl tak hodný." zamrkala jsem a podala mu flašku. To zamrkání mělo působit roztomile, ale asi to moc nevyšlo, když Justin v sobě zadržoval smích. Jsem ráda, že jsem ho pobavila - pomyslela jsem si v duchu.

Můžete mě prosím někdo bouchnout lopatou do hlavy, ať se mi tam rozsvítí? Připadaj mi poslední kapitoly o ničem :( Tuhle jsem zase psala o hodině a pak jí ještě doma dopisovala. Bohužel mám teď moc učení :( OMLOUVÁM SE :'(((((

xoxo Klára