Believe

Believe - 43. kapitola

Pro: Barus_Belieber, adriankabieber1994, ariana1212 

Z pohledu Justina...

Přiběhl jsem na domluvené místo a o deset metrů dál jsem viděl postávat černý Range Rover. Rozběhl jsem se k němu, a když jsem byl skoro u něj, vystoupil z místa pro spolujezdce Scooter.

,,Nastup si dozadu." řekl mi a já ho hned poslechl. Zapadl jsem dozadu a zavřel za sebou dveře. 

,,Jak jsi věděl, že tam bude bomba?" zeptal jsem se zadýchaně.

,,FBI." odpověděl Scooter prostě.

,,Něco nového?" naléhal jsem na něj.

,,Jo. Ellie se vrátila k domu." řekl Scooter polohlasem a mě se v tu chvíli zastavilo srdce.

,,Chceš říct, že je...?" nechal jsem otázku vyznít do prázdna a hlasitě polkl i přes knedlík, který se mi utvořil v krku.

,,To nevíme." řekl Scooter a mě v tu chvíli projel celým tělem adrenalin a hněv.

,,Jakto, že to nevíte?" zakřičel jsem na něj.

,,Prostě nevíme. U záchranářů máme jednoho člena naší skupiny. Jmenuje se Elliot." řekl Scooter jednoduše.

,,A co já s tim? Co mi je, sakra, po nějakým Elliotovi, když nevím, jestli žena, kterou miluji, žije nebo ne?" vyjel jsem na něj a pomalu začala ztrácet nervy.

,,Počkej chvíli. Elliot tam teď jel, za chvíli se nám ozve a řekne, jak je na tom Ellie." snažil se mě uklidnit těmito slovy, ale i přesto jsem byl na nervy z celé této situace. 

Najednou začala zvonit mobil a Scooter ho hned zvedl.

,,Ano? ... Ne, je tu se mnou. ... Jo, dobře. ... Buď opatrnej." řekl Scooter do telefonu a típnul to.

,,Tak co?" vyhrknul jse hned.

,,Je naživu. Ale je v šoku. Myslí si, že jsi nepřežil ten výbuch. Elliot se teď o ní postará." sdělil mi Scooter.

,,Musím za ní. Nesmí se trápit. Musí vědět, že žiju. A jak myslíš to, že se o ní postará?" zeptal jsem se nechápavě.

,,Ne! Nikdo nesmí vědět, že jsi to přežil a obzvlášť ne Ellie. Já vím, že to je hnusný, ale ona potřebuje truchlit. Jedině tak Olivie uvěří, že jsi umřel." 

,,Ale vždyť..." chtěl jsem něco říct, ale Scooter mě samozřejmě musel přerušit: ,,Ne, Justine! Teď jsi mrtvý a všichni si to musí myslet! To je moje poslední slovo." řekl Scooter a já si v tu chvíli připadal jako nějaké zlobivé děcko.

Z pohledu Ellie...

Vešla jsem do kavárny, ale ještě jsem se ohlédla na parkoviště, kde stálo BMW s Elliotem uvnitř. Ten se na mě povzbudivě usmál  a já se zhluboka nadechla. Musím být teď silná. Pokud se jí chci pomstít, nesmím se zhroutit.

Rozhlédla jsem se po kavárně a všimla si, že tu není moc lidí, ale dotyčná osoba, kterou jsem hledala, seděla úplně vzadu v koutě, ještě se svýma ,,bodyguardama." Sebrala jsem všechnu sílu, co jsem v sobě našla, nasadila si kamennou tvář a vydala se za ní. Jakmile mě zpozorovala, na její tváři se usadil posměšný vítězoslavný úsměv. Ach, jak ráda, bych jí tu hned na místě rozkopala tu její krásnou tvářičku a do obličeje jí střelila kulku z revolveru. Musím uznat, je to nádherná představa. Ellie, je to tvoje sestra, pokáralo mě moje podvědomí, které na mě důležitě vzhlíželo. Vždyť mi ale zabila přítele - tedy expřítele - takže by bylo fér, kdybych já zabila jí, postěžovala jsem si vduchu a moje podvědomí to vzdalo. Ví, že nemá šanci vyhrát tuhle naší soukromou hádku, když mám pravdu.

Došla jsem ke stolu, odhodlaně si sedla na židli proti ní a zapíchla do ní můj doslova smrtící pohled. Chci, aby ze mě měla strach, i když by to asi mělo být naopak. Momentálně jsem však vytočená do nepříčetnosti a mám, co dělat, abych nevybuchla přímo před ní, ale zachovala si chladnou hlavu.

,,Ahoj, Ellie." řekla až moc sladce a já v tu chvíli myslela, že pozvracím celý stůl.

,,Co přesně ode mě chceš, kromě těch debilních papírů?" sykla jsem na ní a dál jí probodávala pohledem. Páni, kdyby můj pohled zabíjel, už má za sebou i pohřeb.

,,Copak si nemůžu jen tak pozvat na kávu mojí sestru?" sladce se na mě usmála a tentokrát jsem jí chtěla vyškrábat oči. Páni, myslím, že mě napadají velice dobré nápady ohledně její smrti nebo ublížení na zdraví, když jsem v její přítomnosti.

,,Ne, nemůžeš!" řekla jsem ostře. ,,A teď mi naval ty podělaný papíry." řekla jsem skrz zatnuté zuby. Pomalu ale jistě jsem začínala nad sebou ztrácet kontrolu, což nevěstilo nic dobrého. Ta mrcha přede mnou se jen zašklebila a pak přede mě hodila složku. Otevřela jsem to a uviděla záznamy o narození, o příjem do nemocnice. Vše se shodovalo. Moje matka byla převezena do nemocnice a tam odrodila dvojčata. V mém rodném listu a v jejím rodném listu vše sedí. Dokonce tu jsou i výsledky DNA, kde je shoda.

,,Takže jsme dvojčata?" řeknu jakoby nic, přitom to u mě vře.

,,Jo." 

,,A proč teda nevypadáme stejně?" položila jsem asi tu nejstupidnější otázku, na kterou jsem hned i sama znala odpověď.

,,Jsme dvojvaječný." řekla a koukala na mě pohledem to-myslíš-vážne?. 

Jen jsem si odfrkla a zaklapla zpátky složku i se všemi papíry. 

,,Teď, když dovolíš, už s tebou nechci ztrácet ani minutu." řekla jsem a můj pohár s nervy se začal přelévat. Musím odsud vypadnout! 

,,Ale ale, kampak Ellie? Zůstaneš tu s námi." 

,,Ne, to teda nezůstanu!" řekla jsem rázně a zvedla se. Otočila jsem se na odchod a uviděla, jak i ostatní lidi v místnosti stoupají. No jasně! Mě byli nějací podezřelí!

,,Děláš si srandu? To sis přivedla celej gang jen proto, abys mi úkazala nějaký poděláný papíry?" vyjela jsem na ní, jelikož se můj pohár s nervy převrhl. Momentálně jsem vypadala jako rozzuřený soptící býk.

Olivie kývla na někoho za mými zády a já se rychle otočila. Začal ke mě přistupovat vysoký chlap, který se však zastavil, když se otevřely venkovní dveře.

,,Dobrý den, ehm prodávají tu lívance?" zeptal se Elliot jakoby nic a já mu v tu chvíli byla neskonale vděčná, že přišel. Ostatní si mysleli, že to je pouhý civilista, takže jsem vzala příležitost za pačesy a zdrhla pryč. Nastoupila jsem do BMW na místo řidiče a o chvíli později jsem vyděla, jak Elliot vybíhá z kavárny. Nastartovala jsem a jakmile nastoupil dovnitř, ujela jsem pryč. Uslyšela jsem za námi výstřely, ale za žádnou cenu jsem neměla v úmyslu se zastavit.

,,Co se to tam dělo?" zeptal se.

,,Ále, rodinný problémy." řekla jsem ironicky.

,,Vy jste ségry?" odvodil si hned a já jen přikývla.

,,Co po tobě chce?" zeptal se.

,,Dostat mě na úplné dno." odpověděla jsem mu přes knedlík, který se mi utvořil v krku.

Musím uznat, že je stále těžší vybírat lidi, kterým věnuji kapitolu, jelikož píšete všichni úžasné komentáře. <333 Bohužel tam je místo jen pro tři :// Miluji Vás lidičky za neuvěřitelných 77,000 reads  :OOOOO To si ani nezasloužím :'))))) Neustále mě dostáváte do kolen :3 A omlouvám se za tuto kapitolu, ale je taková suchá :/ 

PS: V komentářích bude odkaz na stránku o Justinovi na ´fb a budu vděčná, když jí dáte LIKE :))

PPS: příští víkend odjíždím na tábor, takže asi nebude kapitola přes dva týdny :/

xoxo Klára