Believe

Believe - 24. kapitola

Pro: LenkaLeni, DomaPokorn

Omlouvám se ale nic moc část :(( 

Z pohledu Justina... 

Měl jsem chuť skákat do vzduchu a vykřičet do celého světa, že zase cítím nohy. Nechápu, jak jsem si to nemohl uvědomit, když jsem si je škrábal. Vlastně chápu - myslel jsem zrovna na Ellie.

,,Nerozumíš slovu počkej?" vyčetl mi Kyle, když za mnou přiběhl k výtahu. 

..Rozumím, ale nemám čas. Sakra, kde je ten výtah?"měl jsem chuť praštit do toho tlačítka, aby se to trošku zrychlilo.

,,Klídek. Ellie ti nikam neuteče." poplácal mě na rameni.

,,Já vim. Sakra, proč to tak svědí?" stěžoval jsem si, když jsem se zase začal drbat na nohách.

,,Buď rád, že tě to svědí. Myslím, že to je lepší než je necítit vůbec." 

,,To je pravda no." uznal jsem. Výtah přijel dolů, my do něj nastoupili a vydali se na patro k Ellie. Jen co jsme dorazili nahoru, vyjel jsem z výtahu a doslova frčel k Ellie. Připadal jsem si jako ve Scary movie 2. 

Co šílíš? Tady je nemocnice, ne závodní dráha! Spomal! Tyto věty na mou osobu jsem slyšel ze všech stran, ale nějak jsem jim nevěnoval pozornost. Dorazil jsem před pokoj Ellie a počkal na to, až mě Kyle trošku dožene. Když byl už jen kousek ode mě, otevřel jsem opatrně dveře a vjel dovnitř. Uprostřed místnosti byla postel, na které ležela bezvládná Ellie. Z toho pohledu mě začaly štípat slzy v očích. Ne! Teď se nesmím rozbrečet! Musím být silný kvůli ní, stejně jako ona byla silná se mnou! Okřikoval jsem se v hlavě. Přijel jsem k její posteli a její ruku si vzal do svých dlaní.

,,Ellie, prosím prober se! Nenechávej mě tu! Prosím! Mám skvělou novinu. Určitě z toho budeš taky nadšená. Já zase cítím nohy! Určitě si budeš říkat, že to mám z těch prášků, jasně pomohlii mi k tomu, ale ty jsi mi pomohla mnohem víc. Dala jsi mi motivaci, proč mám zase začít chodit. Držela jsi mě nad hladinou. A jestli mě teď opustíš, tak se zřítím na nejhlubší dno oceánu a nebude mi už pomoci. Půjdu za tebou a je mi jedno, že tu nechám fanoušky a rodinu. Já musím být s tebou. Našel bych si tě tam nahoře a byl s tebou. Když se mnou totiž nejsi, tak můj život nemá smysl. Potřebuji tě k životu stejně jako všichni ostatní potřebují vzduch. Ellie, ty jsi teď můj vzduch. Bez tebe se udusím. Tak nedovol, abych se udusil." vyznal jsem se jí a po tvářích mi začaly stékat, které jsem se tak moc snažil zastavit.

Najednou jsem na mé tváře pocítil dotyk chladné dlaně, která mi stírala slzy a hned potom nakřáplý, ale mě dobře známý hlas: ,,Ššš, nebreč prosím." utěšovala mě. 

Zvedl jsem k ní zrak a opět spatřil ty její dokonalé hnědé oči, jak se vpíjejí do mých uslzených. 

,,Ellie." řekl jsem šeptem. Chtěl jsem se postavit, abych jí mohl obejmout, ale bohužel mi v tom nohy bránily.

,,To je dobrý" usmála se. Najednou se ale její úsměv vytratil: ,,Kde je Olivie?" zeptala se se strachem v očích.

,,Kdo?" zeptal jsem se nechápavě. Ať jsem pátral v mysli, jak jsem chtěl, žádnou Olivii jsem neznal.

,,V tom skladu byla se mnou dívka. Jmenovala se Olivii. Mike jí ... on jí ... ještě přede mnou." pokoušela se říct souvislou větu, jenže se rozbrečela.

,,Lásko, vše je v pořádku. Jsi tu v bezpečí. Se mnou a i s Kylem, který byl natolik taktní, že počkal na chodbě. Musím mu pak poděkovat. I on si o tebe dělal starosti a pomáhal mi tě najít." řekl jsem, povzbudivě se usmál a hladil jí po ruce.

,,Opravdu?" zeptala se udiveně.

,,Ovšemže. Pomalu všichni si o tebe dělali starosti." 

,,Kdybych nebyla tak blbá a koukla se nejdřív do kukátka, mohlo být všechno jinak." začala si vyčítat.

,,Lásko, neobviňuj se z toho prosím. Ty za to nemůžeš. To ten krypl, který momentlně je ve vazbě." podotkl jsem znechuceně.

,,Musím zjistit, co se stalo Olivii. Jestli žije. Jestli ano, tak budu vědět, že to nebylo zbytečný. Jinak by tam totiž trčela ještě teď." řekla mi a hned pokračovala: ,,Neříkal si náhodou v tom svém monologu, že cítíš nohy?" podívala se na mě a v jejich očích se zračil šok a udivení.

,,Jo, říkal. Byli jsme zrovna s Kylem před chvílí v bufetu a začali mě svědit nohy, takže jsem si je začal škrábat. Nejdřív mi to nedošlo a pak mě na to upozornil Kyle. Hned jsem se teda zvedl a běžel, teda jel za tebou." dokončil jsem se širokým úsměvem na tváři.

,,Ach můj bože. Justine! To je úžasný!" vypískla Ellie, chtěla se posadit, jenže jí zabolela nejspíš nějaká rána, takže se skácela zpět do polštářů s bolestivou grimasou v obličeji.

,,Pozor Supermanko. Máš přeci odpočívat." napomenul jsem jí a ona se na mě podívala s výrazem, který říkal To myslíš vážně, anebo si ze mě děláš jen srandu?

,,Aspoň jednou mě poslechni." udělal jsem na ní psí  očka, nad čímž se ona  sladce usmála.

,,Protentokrát tě teda poslechnu. Ale moc si na to nezvykej." poslala mi vzdušnou pusu.

,,Prosim tě, vždyť bys ani nevstala z postele." řekl jsem posměšně. Musím uznat, že to byl docela hnusný tón.

,,Co ti zase je?" zeptala se mě nechápavě.

,,Zase?" 

,,Jo zase. V jednu chvíli jseš milej a v tu druhou chvíli máš pohled vraha." zkonstatovala docela naštvaně.

,,To ty seš ta, co tu na mě vyjíždí!" chytl jsem nervy.

,,Já? Zamysli se, co říkáš! Já jsem jen zareagovala na to, jak si se mnou hnusně mluvil!" 

,,Fájn. Jdu se zamyslet milostpaní! Ale pryč od tebe!" řekl jsem, vyjel dveřmi na chodbu a nezapomněl samozřejmě za sebou prásknout dveřmi. 

Prosím nezabíjejte mě :( Já vím, že to jsou v poslední době strašný kapitoly, ale měla jsem těžký období a doufám, že už se z toho začínám vyhrabávat. Děkuji moc za vaše úžasné komentáře, co mě ženou dál. Většinou, když není moc komentářů, tak se mi ani ta nová kapitola nechce psát. :((( 

xoxo Klára