Believe

Believe - 48. kapitola

Pro: Barus_Belieber, KajaaBelieber, Klaruska3 

Z pohledu Ellie...

Ten pocit, když se probudím celá domlácená v nemocnici a můj novo-starý přítel mi řekne, že čekáme miminko. To, co právě teď cítím, je nepopsatelné.

,,Miluji tě." řekla jsem Justinovi.

,,Já vím. Já tebe taky. Strašně moc." vydechl a políbil mě.

,,Takže hned, jak tě pustí, tě nepustim z dohledu. Musím na tebe dávat pozor." prohlásil jako nějaký chrabrý rytíř.

,,Justine, jsem těhotná. Ne nemocná." uchechtla jsem se.

,,Mám na tebe dávat pozor a tečka. Je totiž možné, že by se ti mohlo stát co minule, když se budeš nějak přepínat." vysvětlil mi.

,,Aha. Ona tu je možnost, že... že bych znovu potratila?" zeptala jsem se a do očí se mi nahnaly první slzy jen z toho pomyšlení. 

,,Bohužel. Ale Ellie, my to spolu zvládneme! Dobře? Překonali jsme vše, co se nám stalo, takže tohle bude brnkačka." uklidňoval mě Justin. Musím říct, že se mu to docela dařilo, jelikož jsem přestala panikařit a slzy byly pryč.

,,Pojď ke mě princezno." rozpřáhl ruce a já se zatetelila nad tím oslovením. Ovšem vyšla jsem mu vstříc a pevně ho objala. Ach, tohle mi tak chybělo. Myslela jsem si, že ho už nikdy nebudu moct obejmout a nakonec opak je pravdou. Díkybohu!

***

Vzbudila jsem se na nějakou ránu. Můj pokoj byl ponořený ve tmě. Justin tu už dávno nebyl, jelikož jsem ho poslala na hotel, aby se aspoň trošku prospal. Ležela jsem čelem k oknu, takže jsem se překulila čelem ke dveřím, aby mi do očí nesvítilo venkovní osvětlení. V okamžiku, kdy jsem se však otočila, uviděla jsem nad svojí postelí mohutnou černou postavu. Užuž jsem se nadechovala, abych mohla vykřiknout a tím pádem sem někoho přivolat, jenže ten neznámý mi k puse přiložil nějaký hadr. Jakmile jsem se nadechla, přišla na mě ospalost z vůně toho hadru. Během pár vteřin mě obklopovala jen tma.

***

,,Vstávej." uslyšela jsem blízko sebe něčí hlas. Nemohla jsem však nijak reagovat, jelikož moje mysl byla stále otupělá.

 ,,Vstávej ty děvko!" oslovil mě hlas, který byl jasně ženský. Postupně jsem se začala probouzet z té tmy. Začínala jsem cítit celé své tělo a mohla jsem dokonce pootevřít oči. 

,,Ale, ale, Šípková Růženka se nám začala probouzet." zasmál se ten stejný ženský hlas. Pokusila jsem se pohnout rukami či nohami, avšak bezvýsledně. Zkusila jsem to ještě jednou, jenže mou pokoužkou projela ostrá bolest z toho, jak se mi do ní něco zařezávalo. Potichu jsem nad tím sykla. 

A náhle mi vše začalo docházet a bylo to víc než jasné. Nemocnice - mužská postava nad mou postelí - omamná vůně- tma! Proboha! Vždyť jsem unesená.

I když jsem myslela, že se moje hlava každou chvíli rozkočí bolestí, zvedla jsem jí, abych se podívala, kde se vlastně nacházím. Byla jsem ve staré, smrduté a spoře osvětlené místnosti, typuji někde ve sklepě. Nebyla tu žádná okna a na zdech byla plíseň stejně jako na podlaze, která se ještě vyznačovala tím, jak byla rozbitá a sem tam se objevila nějaká louže. Já jsem se nacházela na židli, která byla asi ve stejném stavu, jako celý pokoj. Divila jsem se, že se ještě pode mnou nerozpadla. Naproti mě se nacházely železné masivní dveře, vedle který byla nějaká osoba. Zaostřila jsem na ní a poznala Olivii! To si snad už dělá srandu! To jí ještě nepřijde blbý, být mnou tak zaujatá? Asi ne, jak vidím.