Believe

Believe - 29. kapitola

Pro: Adel969, PattysBelieber, Sofi240

Z pohledu Ellie...

Myslela jsem, že asi Olivii zabiju. Kdyby můj pohled mohl vraždit na místě, už by dávno ležela na zemi. Nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá a nepřišla jsem na to, že je najatá Mikem.

,,Okamžitě se zbal a vypadni z našeho domu." zavrčela jsem jí do obličeje a viděla, jak se v jejích očích mihl strach. To jsem přesně potřebovala. Aby ze mě měla strach, a aby se díky mě krčila a bála se, abych jí zase něco neudělala.

,,Neslyšela jsi mě? Říkám, abys vypadla." zakřičela jsem na ní a ona hned o krok ode mě odstoupila. Potom mě obešla co největším obloukem a zmizela v patře.

,,Ellie..." promluvil Justin, ale já ho umlčela gestem ruky.

,,Ode dneška budu spát zase nahoře v pokoji. Potřebuji trochu času." řekla jsem a šla do Justinova pokoje, kde jsem si vzala pár svých věcí. Vyšla jsem zpět na chodbu, kde jsem se setkala s Olivii. Naštěstí za sebou tahala kufr se svými věcmi.

,,Nemysli si, že tohle je konec." řekla, když už stála u dveří. Otočila jsem se a nevěřícně na ní koukala.

,,To si už ze mě vážně děláš srandu?" vykřikla jsem a rozhodila ruce okolo sebe.

,,Proč bych měla? Mike nebyl jediný, kdo po tobě šel. Být tebou, tak si dávám pozor." mrkla na mě.

,,Okamžitě vypadni, nebo zavolám policajty a vše jim řeknu. Měla bys z toho nemalé problémy." vyhrožovala jsem a viděla v jejích očích, jak se tam zableskl kousek strachu. Popravdě by se měla třást strachy. Olivie se otočila a vykročila ven. Já jsem pokračovala zase ve své cestě do pokoje. Těch pár věcí, co jsem měla v ruce, jsem uklidila na své místo a zalezla jsem do šatny. Rozhodla jsem se, že si provětrám hlavu, takže jsem na sebe rychle hodila běžové kraťasy a bílé tílko a šla dolů ke dveřím. 

,,Ty někam jdeš?" ozval se za mnou Justinův hlas, když jsem si obouvala botasky.

,,Jo." odpověděla jsem mu stručně.

,,A můžu se zeptat kam?"

,,Ne. Řeknu ti jen to, že si na dnešek dávám volno." 

,,Jak dáváš volno?" zeptal se nechápavě a já se k němu otočila čelem.

,,Jednoduše. Dávám si prostě volno. Jsem tvoje asistentka a na dovolenou mám právo." odsekla jsem.

,,Ellie, ty moc dobře víš, že už pár dní nejsi moje asistentka. Jsi moje přítelkyně." řekl a na posledním slově se mu lehce zlomil hlas.

,,To jsem, ale taky jsem tvá asistentka. A nepokoušej se mi to rozmluvit. Víš moc dobře, že to je pravda. A teď, když dovolíš, se půjdu projít a popřemýšlet o nás dvou. Hlavně o tom, jestli bych neměla pouze tvoje asistentka a nic víc." řekla jsem, rychle otevřela dveře a zabouchla je za sebou dřív, než stačil něco říct.

Z pohledu Justina...

Vím, že si Ellie myslí, že jsem s Olivií něco měl. Stále ale nedokážu pochopit, jak může věřit jí a ne mě. Vždyť ona sama ví, jaká to je mrcha, a uvěří jí tenhle nesmysl? Musím nějak Ellie dokázat, že jí miluji a že bych jí takhle nikdy v životě neublížil. 

Jel jsem zpět do kuchyně a chtěl si vzít svoje prášky, jenže jsem zjistil, že už žádné nemám. Rychle jsem tedy vylovil mobil v kapse u kalhot a vytočil číslo na paní Smithovou (jeho ošetřovatelka, jestlis i už nepamatujete).

,,Smithová u telefonu." ozval se její hlas ve sluchátku.

,,Dobrý den. Omlouvám se, jestli ruším, ale došli mi prášky a potřeboval bych hned nové." řekl jsem a čekal na její odpověď.

,,Jistě pane Bieber. Bohužel jsem teď mimo město, takže vám léky přinese jedna ze sester z nemocnice, kde jste byl ošetřovaný. Doufám, že to nedělá žádný problém." ujišťovala se.

,,Samozřejmě, že ne. Jen ať tu je co nejdřív."

,,Spolehněte." ubezpečila mě.

,,Dobře. Tak naslyšenou." 

,,Naslyšenou." řekla a pak už bylo ze sluchátka slyšet jen pravidelné pípání.

Šel jsem se tedy zatím koukat na televizi. Tu jsem ale ani moc nevnímal, jelikož jsem pomalu celou dobu přemýšlel nad mojí milovanou Ellie. Kde asi teď je? Opravdu to se mnou ukončí a nebo mi dá ještě jednu šanci? Proboha, já jsem takovej vůl. Proč jsem vůbec dovolil, aby se ke mě Olivie přiblížila byť jen na dva metry? Měl jsem hned poznat, že je na ní něco falešnýho a nedovolit jí, aby se dostala mezi mě a Ellie. Teď si moje přítelkyně myslí, že jsem s ní spal, přitom to není pravda. Vždyť bych se ani na patro nedostal kvůli tomu debilnímuu vozíčku, na kterým sedim. Nemůžu se dočkat toho dne, až se ho zbavím a postavím se na vlastní nohy. Ale toho dne se nikdy nedočkám, pokud po svém boku nebudu mít Ellie. To ona mě popostrkávala dopředu. To ona mi se vším pomáhala. To ona mě donutila nabrat všechnu sílu, co mám v sobě a bojovat o to, abych zase mohl chodit. Jestli jí ztratím, spadnu na úplné dno a jen tak lehce se z něj nevyhrabu.

Z mého zamyšlení mě náhle vytrhl zvonek, který se rozezněl po celém domě. Dojel jsem ke dveřím, které jsem následně otevřel a nestačil se divit, koho vidím na mém prahu.

,,C-co tu děláš?" zakoktal jsem se a polkl slinu.

,,Já ti mám přinést nějaký prášky." řekla Caroline, která byla zcela červená v obličeji.

,,Jo, dobře. Pojď dál." pozval jsem jí dovnitř a společně jsme šli do kuchyně.

,,Polož mi to prosím tam." ukázal jsem na místo, kde mám všechny prášky. Ona samozřejmě udělala to, o co jsem jí žádal. 

,,Jo a mám ti vyřídit vzkaz od doktorky Smithové." otočila se na mě. Chtěla pokračovat, jenže jsme uslyšeli bouchnutí předních dveří. Prosím, ať to není Ellie! Modlil jsem se k Bohu, ale nebylo mi to nic platný, jelikož se ve dveřích od kuchyně objevila vyjevená Ellie. Přeskakovala pohledem ze mě na Caroline. Tak tohle bude ještě na hodně dlouhé vysvětlovní, jak tak koukám. 

Moc děkuji za kometáře k minulé kapitole. Vehnaly jste mi do očí slzy. Miluji Vás sestřičky <3 A taky ještě moc děkuji za vaší stálou podporu a za to že vás to vůbec baví číst :')

xoxo Klára <3