Believe

Believe - 50. kapitola

Pro: adriankabieber1994, Klaruska3, DM2001

Z pohledu Ellie...

Ucítila jsem, jak hlaveň už není přiložená na mém spánku a vteřinu na to uslyšela výstřel. Ruka, která byla až do teď obmotaná okolo mého krku, se ztratila a po podlaze se rozlezlo zadunění. Ačkoli jsem nechtěla vidět ten hrůzostrašný výjev, musela jsem se podívat. Otočila jsem se a uviděla vedle svých nohou na zemi ležet bezvládné tělo mé sestry, která mi posledních pár měsíců pěkně znepříjemnila. I když jsem měla plné právo jí nenávidět, malá část mého já s ní soucítila. Přeci jenom byla psychicky nemocná. Ale nikomu bych nepřála to, co se stalo jí. Myslím, že pohled na ní s kulkou v hlavě nezapomenu do své smrti. 

I proti mé vůli se mi z očí vykutálelo pár neposedných slz. V tu chvíli jsem ucítila, jak mě svírají něčí paže a podle vůně jsem poznala Justina.

,,Pššt, broučku, už je po všem. Jsi v bezpečí." konejšil mě, přičemž hladil mé vlasy a pevně svíral mé oslabené tělo. Z mých úst se vydral první vzlyk a hned po něm několik dalších.  Ani nevím, proč jsem brečela. Bylo to kvůli tomu,  že se má sestra zabila přímo přede mnou,  ačkoli mi dělala že života peklo? Nebo to bylo kvůli tomu, co jsem prožívala teď několik týdnů a hlavně posledních pár hodin? Nevěděla  jsem přesný důvod, avšak to nezabránilo v průchodu dalším slzám.

,,Miláčku, sluníčko, květinko, neplakej už prosím. Je to za námi. Jsi v bezpečí a jsi u mě." dál mě Justin utěšoval a já se začala pomalu, ale jistě uklidňovat. Během toho, co se jsem přestávala brečet, dva muži přišli k tělu Olivie a začali jii balit do těch klasických černých velkých igelitových pytlů, které sloužily pouze pro tyto účeli. Na zádech bundy, kterou měli na sobě, se jim rýsovala písmena FBI. Odvrátila jsem od toho hrůzného pohledu hlavu a zadívala se radši na stěnu, na které vysely starožitné hodiny. 

,,Půjdeme?" otázal se Justin opatrně a jemně mě políbil do vlasů. Jako odpověď jsem pouze zakývala hlavou na souhlas, jelikož mě mé hlasivky zradily. Sundal si bundu a následně ji přehodil přes mě, jelikož jsem stále byla v nemocničním oblečení. Už jsem vycházely ven, když jsem si na něco vzpomněla.

,,Justine." řekla jsem v panice, avšak stále jsem nebyla skoro slyšet skrz velký knedlík, který jsem měla usazený v krku.

,,Co se děje Ellie? Je všecchno v pořádku?" začal zmatkovat.

,,Rodiče." odpověděla jsem mu na otázku.

,,Neboj se. Už jsou v péči doktorů." chlácholil mě.

,,Jsou v pořádku?" ujišťovala jsem se.

,,Ano, jsou." řekl, avšak v jeho očích jsem zahlédla záblesk nejistoty. Momentálně jsem to však nechtěla řešit, jelikož jsem byla z toho všeho jak psychicky, tak i fyzicky unavená.

***

Probudila jsem se v nemocnici - opět. Porozhlédla jsem se po místnosti a uvědomila si, že jsem na jednotce intezivní péče. Hlavu jsem otočila na bok a uviděla mého úžasného přítele - Justina. Hlavu měl položenou na posteli, podřimoval a vypadal u toho neuvěřitelně roztomile. Vztáhla jsem ruku k jeho vlasům a prohrábla je. Stále byly tak jemné a dokonalé jako vždy. Bohužel se díky tomuto začal probouzet a já ho už nemohla sledovat, jak poklidně spí. Očima zamžoural po pokoji, a když si všiml mě, otevřel je dokořán.

,,Ellie." vyhrkl a postavil se ze své židle.

,,Lásko, klid!" mírně jsem ho okřikla, avšak úsměv mi z tváře nezmizel.