Believe

Believe - 53. kapitola

Z pohledu Justina...

V nemocnici jsem strávil celou noc a ani na krok jsem se od Ellie nehnul. Doslova jsem jí nespustil z očí. Policajti mi řekli jen to, že chtěla skočit z mostu a momentálně je psychicky labilní. Ptal jsem se doktorů, jestli by to mohlo nějak ublížit naší dceři a oni sami zatím neví. Záleží na tom, jak moc špatně na tom Ellie bude. Hned, jak se probere, tak sem přijde psycholog a začne běh na dlouhou trať. Doktoři se poradí i s gynekologom, jestli by jí nemohli předepsat nějaké léky, které neohrozí dítě. 

Po měsíci  a půl.. .

Ellie se probudila před měsícem  a půl a každý den k ní chodí psycholog aspoň na hodinu. Povídá si s ní a ona s ním občas také. Potom většinou příjdu na řadu já. Přinesu jí květiny a snažím se ji jakkoliv rozveselit, ale většinou je apatická. Za chvíli jdu opět za ní, jelikož psycholog už bude končit.

Čekám na židli před jejím pokoje a přemítám o tom, co jí dnes budu vyprávět. Většinou se snažím jí vyprávět o nějakých hloupostech, které jsem udělal a nebo viděl. Najednou se otevřou dveře a vyjde z nich psycholog.

,,Pane Müllere, jak je na tom dnes?" vyhrkl jsem.

,,Budete velice spokojený." usmál se na mě a svou ruku podal na mé rameno v přátelském gestu.

,,Co tím myslíte?" zeptal jsem se zaraženě.

,,Jděte a uvidíte sám." pobídl mě. Chvíli jsem tam ještě postával a čekal, jestli mi nelže, ale z jeho upřímné radosti by se těžko dala usuzovat nějaká lež. Rozloučil jsem se s ním a zamířil ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a poté vstoupil.

Bylo to jako kdybych vstoupil do špatného pokoje. Místo mé apatické přítelkyně ležela na posteli Ellie, kterou jsem tak dlouho neviděl a která mi tak moc chyběla.

,,Ellie?" oslovil jsem jí opatrně.

,,Ahoj." pozdravila mě a lehce se usmála.

,,Kdy... kdy ses... no totiž, co se stalo?" vykoktal jsem ze sebe.

 ,,Ani nevím, probudila jsem se a najednou jsem všechno viděla jasněji. Poslední dobou jsem měla vše zamlžené a dnes najednou ne. Chci toho využít, dokud se mi ta mlha nevrátí." vysvětlila.

,,Tak moc jsi mi chyběla." vydechl jsem a rozběhl se k ní. Pevně jsem jí obejmoul a přičichl si k jejím vlasům.

,,Justine, udusíš mě." upozornila mě Ellie přiškrceným hlasem. Honem jsem se odtáhl a starostlivě si jí prohlížel, jestli jsem jí nějak fyzicky neublížil.

,,Jak je na tom holčička?" zeptala se najednou Ellie a tím mě vyrušila z prohlížení jejího těla, kde jsem hledal nějaké známky toho, že jsem jí ublížil. Kouknul jsem se jí do očí, které doslova zářily milionem hvězdiček.

,,Je v pořádku. Obě jste." ubezpečil jsem jí a částečně i sebe.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala se po tom, co si začala prohlížet své už velké bříško.

,,Měsíc a půl." odpověděl jsem šeptem, ale i tak jsem si byl jistý, že mě slyšela.

,,Takže jsem skoro v šestém měsíci." zkonstatovala po chvíli mlčení.

,,Mrzí mě to." řekla a sklopila pohled na ruce propletené na bříšku.

,,Lásko, za nic se neomlouvej. Byla jsi nemocná. Nemyslela jsi racionálně. Ale teď jsi v pořádku. Naše malá se také vyvíjí, jak má. Vše je v pořádku lásko." přesvědčoval jsem jí.