Believe

Believe - 30. kapitola

Pro absolutně všechny čtenářky za to jak strašná jsem spisovatelka a tak dlouho jsem nepřidala kapitolu :(

Z pohledu Ellie...

Šla jsem se na chvíli projít na čerstvý vzduch, aby se mi lépe myslelo. Asi po čtvrt hodině, jsem chtěla zavolat Kylovi, ať za mnou přijde, jenže jsem zjistila, že jsem si mobil zapomněla doma. Vydala jsem se tedy zpět k našemu domu a cestou opět přemýšlela. Co když s ní opravdu něco měl? Opravdu by mě podvedl? A vůbec, stihli by se spolu ráno vyspat? A jak se vlastně dostal do horního patra? Něco tu nehraje! Rychle jsem se rozběhla domů. Děkovala jsem Bohu, že dveře nebyly zamčené a já se tudíž hned dostala dovnitř. Když jsem ale nakoukla do kuchyně, moc mě nepotěšilo to, že je u nás nějaká ženská. Počkat, vždyť to je vlastně ta sestra z nemocnice. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a snažila se přijít na jediný normální důvod, proč tu je zrovna ona a ještě k tomu asi tak dvacet minut po tom, co jsem odešla.

,,Ellie, předtím, než si to špatně vyložíš, mě to nech vysvětlit prosím." koukal se na mě Justin prosebným pohledem. 

,,Justine, to snad nemyslíš vážně. Ty chceš, abych tě to nechala vysvětlit? Vždyť to je asi tak půl hodiny, co jsem pryč a hned tu máš jinou děvku, i když jsem před půl hodinou jednu vyhodila." řekla jsem mu vyčítavým tónem.

,,Já že jsem děvka?" ozvala se ta blondýna. Až teď jsem si vzpomněla, odkud jí znám. Je to sestřička z nemocnice, která nám překazila naší krásnou chvilku. 

,,Tebe se nikdo na nic neptal!" zasyčela jsem a obrátila svůj pohled zpět k Justinovi.

,,Tak? Už mi to konečně začneš vysvětlovat, i když mě to už je jasný?" zeptala jsem se arogatně.

,,Ellie se žádnou z nich jsem nic neměl. S Olivií jsem ani nic nemohla, jelikož ona řekla, že jsme si to údajně rozdali nahoře, jenže já bych se tam neměl jak dostat. A tady Caroline mi jen přinesla léky, který mi zrovna došly." říkal a já si všechna jeho slova znovu přehrávala v hlavě.

,,Tak asi tu zacláním. Já radši půjdu. Kdyby něco Justine, tak zase zavolej doktorce a ona mě kdyžtak sem pošle." řekla Caroline a už vycházela ze dveří. Uslyšela jsem bochnout vchodové dveře, ale přitom ani na chvilku jsem nezpustila oči z Justina. Doslova jsem ho propalovala pohledem.

,,Ellie musíš mi věřít!" začal se mě dožadovat.

,,Já si teď hlavně musím rozmyslet, jestli s tebou být nebo ne." řekla jsem potichu a napůl zlomeným hlasem.

,,Cože?" vykřikl Justin nahlas až mnou hrklo.

,,Justine promiň, ale je toho teď moc na mě." řekla jsem a cítila, jak mi po pravé tváři stéká první slza. 

,,Ale Ellie ty mě nesmíš opustit. Vždyť jsme pro sebe jako stvořeni." říkal a já si všimla jeho lesknoucích se očí. Moc mi to tedy neusnadňoval.

,,Justine, ale jak si můžu být jistá, že jsi  s nimi opravdu nic neměl?" zeptala jsem se ho.

,,Musíš mi věřit. Vztah je založený na vzájemné důvěře." 

,,To já vím, ale kdybys ty byl v mojí situaci, jak bys reagoval?" zeptala jsem se ho dotčeně.

,,Věřil bych ti." vykřikl najednou.

,,Ale prosím tě, nebuď směšný. Sám tomu přeci nevěříš. Jsi horší v žárlivosti jak já, takže, kdybys mě tu ráno viděl s klukem, kterej se po mě sápe a pak odpoledne s nějakym jinačím, nevyšiloval bys? Vždyť zabil nejdřív jeho a pak mě!" taky jsem zvýšila hlas. Už mi s ním docházela trpělivost.

,,Jenže já bych si aspoň nechal vysvětlit, jak to bylo!" zařval na celý dům.

,,Nemyslím si." řekla jsem, otočila se na patě a vyběhla schody nahoru do pokoje. Tam jsem hned skočila na postel a začala brečet do polštáře. Mám mu věřit? Nemám mu věřit? Sakra! Nevím, pro co se mám rozhodnout. Je tak těžký někomu věřit, když někdo nebo něco pořád zpochybňuje vaší víru a názor. Ovšem, je můj přítel, jenže, co byste dělali vy na mém místě? 

Najednou jsem uslyšela vibrace mého telefonu, který byl položený na nočním stolku, kde jsem ho předtím zapomněla. Podívala jsem se na displej a uviděla jméno Justin <3. Mám to vzít? Nemám to vzít? Radši to nevezmu, jenže, co když to je něco důležitého, jako třeba, že spadl do záchoda nebo tak něco. Já vím, že to je blbost, ale tady jded o princip. Utřela jsem si slzy, přejela prstem po displeji a přiložila si telefon k uchu. 

,,Co potřebuješ?" zeptala jsem se a přitom se snažila potlačit vzlyk.

,,Ellie, pojď prosím dolů." žádal mě Justinův hlas v telefonu.

,,Ne, nepůjdu." řekla jsem rázně.

,,Tak dobře. Když ty nejdeš za mnou, tak já půjdu za tebou." řekl a zavěsil. Chvilku jsem seděla zkamenělá na posteli a koukala se na zamknutou obrazovku telefonu, dokud jsem si plně neuvědomila jeho slova. Ihned jsem vystartovala z postele, rozrazila jsem dveře a hned běžela k poschodí. To, co jsem uviděla mě docela dost překvapilo. Justin byl ve čvrtce schodů a snažil se po čtyřech dostat nahoru. A to bylo to, co mě překvapilo. Justin nepoužíval jenom ruce a lehce používal i nohy. Jsem normální, že kydž vidím svého přítele se plazit po schodech za mnou, tak hned myslím na to, že používá i nohy?

Vím, že dlouho nebyla kapitola, jenže jsem neměla vůbec žádnou insipraci a ani čas na psaní, protože jsem furt byla někde pryč a nebo se musela učit :/ Moc se omlouvám.. Budu ráda, když to stále bude číst aspon polovina ze čtenářů :(( 

Miluji Vás i když to tak nevypadá :(

xoxo Klára