Purple Smoke

Kapitola 5

Opatrně jsem vzala za kliku. Sestra mě opustila a já zůstala sama. Nevím, jestli jsem připravená na to, abych poznala své praprarodiče. Rodiče i babi s dědou mi celý život lhali. Ale proč? Mysleli si, že nedokážu unést pravdu? Nejsem tak slabá. Většinou jsem se vším vyrovnávala v klidu.

Ale tohle beru jako velkou ránu pod pás. Jsem součástí naší rodiny. Nemusí mě chránit. Chtěla bych je konečně poznat. Co přede mnou vůbec tají? Jednu velkou rodinou hrůzu zřejmě. Jen čekají, až se to dozvím od někoho jiného. Doufají, že to vyplave na povrch samo a mně jen potom podají vysvětlení, jak jsem na to byla tenkrát malá.

O tohle nestojím. Nechci, aby mě litovali. Jako malou holčičku. Odhodlaně otevřu dveře. Nejsem slabá, a proto dokážu čelit jakékoliv výzvě, kterou mi život naservíruje. Jednou jsem slyšela jeden citát, který mě dokonale vystihuje. Život je boj, tak bojuj.

Nikdy se nevzdám. Jednou nad Nákazou vyhrajeme. Sebrala mi mé blízké a já ji za to nenávidím. Vztek ve mně tak plane, že by ze mě mohla být hořící pochodeň. Ale hned ustal, když jsem pohlédla na dvě postele v bílé sterilní místnosti.

V obou dvou ležely dvě postavy. Drobná, hubená žena, které mohlo být tak okolo třiceti let. V druhé pod velkými peřinami vykukovala hlava vysokého, statného muže. Přešla jsem k mé prababičce. Slabě oddechovala. Kolem paže měla ovinuté přístroje. Nehýbala se. Vypadala, jako kdyby pouze spala po náročném dni.

Nebylo to tak. Přítomnost Nákazy ukazovaly její nafialovělá oční víčka a rty. Tohle po sobě Nákaza vždy zanechá. Někdo by to mohl pokládat za líčení. Kolem hlavy se jí vlnily kaštanové vlasy. Byly stejné, jako mám já. Všichni v naší rodině jsou buď blonďatí, nebo černovlasí. Jen já jsem jiná. Teď už vím, po kom jsem.

Vzala jsem ji za ruku. Tolik se nepodobala ruce mé babičky. Tahle byla pružná a plná energie. Babiččina ruka byla mozolnatá a vrásčitá. Stisknutí mi neoplatila. Na tabulce, která byla přilepená k posteli, stálo její jméno. Mistiria Fairfaldová.

„Slyšíš mě, babi?" zašeptala jsem potichu. „Prosím, prober se. Jsi tolik podobná mně. Máme stejné vlasy i jemné rysy v obličeji. Na ruce mám i takové malé znaménko jako ty. Malou hvězdičku. Nikdy mi o vás neřekli. Ale já zase přijdu. Slibuju," políbila jsem ji lehce na čelo. To samé jsem udělala i s dědou.

Na chodbě, než jsem vešla do velké haly, si jsem si utírala drobné slzy. Nechtěla, aby někdo viděl, že brečím. Těsně u vchodu mě zastavila ta nepříjemná sestra, teď byla ale o trochu milejší. „Děvče, jak se jmenuješ?"

„Nathalia Dansonová," pípla jsem. „Byla jsem navštívit své praprarodiče. Leží v kómatu přes šedesát let. Dozvěděla jsem se o tom před hodinou." Nevím, proč se svěřuju právě jí. Její oči trochu zjihly.

„Děvče, to se občas stává. Určitě přijď znovu." Zapsala mé jméno do knihy návštěv. Jedno jméno, které dobře znám, se tam opakovalo celkem často. Laetitia Dansonová. Moje babička.

Co si myslíte o tom, že má Thalie prarodiče? Jak se bude vyvíjet příběh dál? Jak vám připadá Thalia povahově? V další kapitole se objeví nové postavy.

✴Peti✴

OPRAVENO: 22.04. 2019