Purple Smoke

Kapitola 10

Seděla jsem na své posteli. Přes tvář jsem si nechala spadat hustý závoj hnědých vlasů. Prohlížela jsem si své krátké nehty. Nemrzelo mě ani trochu to, co jsem řekla ostatním. Zasloužili si to. Měli mi říkat pravdu. Babička se zastávala pravidla, abychom si v ničem nelhali. Ale oni teď udělali pravý opak. Jak se asi cítí Blue? Měla bych ji jít zkontrolovat.

Zašmátrala jsem rukou pod postelí, jestli tam nejsou bačkory. Našla jsem jen pár pavučin a prach. Klekla jsem si a podívala se pod postel. Jak dlouho jsem tam nezametala? Víc jak sto let určitě. Teď ale nemám čas, mám na práci důležitější věci.

„Ehm, Thalie, co tam děláš?" vyrušil mě slabý hlas.

Zvedla jsem hlavu, až se narazila do dřeva. „Au," sykla jsem. Mnula jsem si bolestivé místo, kde se mi za chvíli udělá boule.

Blue se ke mně vrhla. „Jsi v pořádku? Nechceš přinést studený obklad?" Vstala jsem.

„Ne, Blue, díky. Ale co tady, proboha, děláš? Kolik je vůbec hodin?" zamžourala jsem na digitální hodiny. „Měla bys už dávno spát." Blue po mně hodila pohled, který znamená, ať se o ni v tomhle nestarám. Ladným pohybem si bez vyzvání sedla na postel.

„Opravdu máme pradědu a prababičku? Nespletla ses? Jak vypadají?" Spustila ty svoje dotěrné otázky.

Ale nebudu jí odpovídat, dokud mi ona něco neprozradí. Mám taky docela dost otázek a odpovědi žádné. Prostě něco za něco. I když je to Blue, má milovaná sestřička, kterou jsem vždy chránila, nesmím jí dát hned to, co chce.

„Nejdřív mi řekni něco ty!" zaměřila jsem svůj pohled na ni. V ruce svírala tu samou knihu jako vždy. Tu, kterou dostala jednou k narozeninám. Myslím, že kdybych jí tu knihu vytrhla z ruky, asi by začala křičet a přivolala by všechny sousedy. „Takže, Blue, budeme střídat otázky. Začínám. Stačí mi jedna odpověď. Co je támhleto?" kývla jsem směrem ke knize.

„Obyčejná kniha," vyhla se bravurně mé otázce.

„Ti v nemocnici nikdy nestárnou?" Dobře, žádná dotěrná otázka. Stejně nic neskrývám, narozdíl od ní. Byla jsem na řadě. Přemýšlela jsem, na co bych se jí mohla zeptat.

„Ne, nestárnou," odpověděla jsem jednoduchou větou. „Kde jsi vzala doopravdy tu knihu?" Propalovala jsem ji žhnoucíma očima. Trochu se pod mým pohledem otřásla. Nejraději bych ji objala, ale nesmím povolit. Jinak by se opět vyvlékla.

„K narozeninám, pamatuješ?" broukla. Měla jsem toho akorát dost. Vstala jsem. Její jednoslovné odpovědi mě doháněly k šílenství. Ona sama mě k němu doháněla.

„Blue, co skrýváš?! Řekni mi pravdu! Čtu v tobě jako v otevřené knize. Co je vlastně tahleta kniha zač, hm?" Snažila jsem se jí vytrhnout knihu z ruky. Zděšeně se vyhla a pomalu vycouvala z pokoje.

„Já- já nemůžu," vzlykla hlasitě. „Promiň." Přiložila mi k nosu kapesník a já padla na postel v hlubokém spánku.

Jak si myslíte, že se bude dál vyvíjet vztah mezi Blue a Thalií? Co je ta kniha vůbec zač? Co skrývá Blue před ostatními?

✴Peti✴

OPRAVENO: 26.04. 2019