Purple Smoke

Kapitola 24

Pozorovala jsem tančící plamínky. Střídala se v nich červená, žlutá a oranžová. Samotný oheň vydával hřejivé teplo, ale nedal se rovnat se sluncem při západu, kdy se naklánělo ke spánku. Vždy jsem si od něj nechávala hladit vlasy paprsky.

Stejně jako svůj vzhled, tak i svou osobnost jsem mohla přirovnat k zapadajícímu slunci, kdy žhne krvavou barvou. To se i země, obloha a přilehlé okolí zbarví do stejné barvy. Občas jsem od sebe ani nerozeznala, co je co. Všechny obrysy se ztrácely a slily se do jednoho, i černá barva vymizela.

Teď ale na obloze zářily hvězdy a měsíc v úplňku. Celá krajina se utápěla v jeho stříbřité záři. Jak na zem dopadaly měsíční paprsky, stíny stromů se prodlužovaly. Ve vysoké trávě za námi šveholil tichý větřík. Nic se nedělo. Ani cvrčci necvrkali.

Připadalo mi to jako ticho před bouří. Bouře, která se dostaví, bude krutá a nelítostná, stejně jako ten krvavý boj, který se dnešní noc odehraje. Zhluboka jsem se nadechla. Třásla se ve mně malá dušička. Ráda bych přiznala, že se nebojím a jsem připravená se obětovat, ale to bych lhala.

Nedokázala jsem si představit, jak se beze mě bude chovat Blue. Nebyla jsem připravená na to, jestli se probudí, nebo ne. Doufala jsem ve šťastný konec pro nás všechny. Pohádkový konec jako v každém příběhu. Konec, kdy se všichni sejdou po krvavé bitvě, kterou vyhráli na plné čáře.

Ale tady nejsme v pohádkách, princezno, upozornila jsem se v myšlenkách. A já rozhodně nejsem princezna, nikdy jsem se tak nechovala. Princezny jsou krásné, milé, laskavé a něžné. Já jsem se spíš hodila na chladnou královnu. Schovávala jsem své city za kamennou masku, kam nikdo nepronikl. Střídala jsem nálady jako počasí. Nic mě nerozhodilo, když ano, nedávala jsem to najevo, ale raději jsem trpěla uvnitř sebe, ve svém srdci. S každou ránou, kterou mi osud uštědřil, jsem se měnila. Cítila jsem to. Připouštím si více lidí k tělu.

Přesunula jsem se myšlenkami jinam. Trhla jsem očima směrem ke svým kaštanovým vlasům. Zatajila jsem dech. Viděla jsem rubínové a zlaté odlesky. Své vlasy jsem považovala za obyčejné, nikdy nezměnily svou barvu, ale teď hrály přímo třemi barvami.

Strhla jsem pohled na Cissy s Oliverem. Krčili se nad nějakou mapou. Cissy dnes prohlásila, že už nastal čas. Dnes v noci se to stane. Oliverovy černé vlasy se v inkoustové tmě ztrácely. Jen jeho modré oči jsem viděla jasně. Připomínaly mi blankytně modrou oblohu v parném létě, když jsem se opalovala na houpací síti u nás v zahradě.

Odtrhla jsem se od něj a frustrovaně si povzdechla. Někdo mi položil ruku na rameno. Cítila jsem ten pálivý dotek i přes kabát. Trhla jsem sebou. „Nathalio, jsi připravená, za chvíli budeme muset jít?" slyšela jsem za sebou tlumený hlas. Ohlédla jsem se.

„Nenávidím svý celý jméno, takže jen Thalia, prosím," procedila jsem mezi zuby a vstala. „Jasně, že jsem, klidně můžeme vyrazit." Stáhla jsem si vlasy do drdolu a pozorovala ho se zdviženým obočím. S vyceněnými zuby se na mě usmál a našpulil rty. Párkrát jsem zamrkala. Pokouší se snad se mnou flirtovat?

„Dobře, tak se předveď," zastrčil mi uvolněný pramínek za ucho. Nejdříve si s ním chvíli pohrával mezi prsty. Tvář mi ovál jeho mentolový dech. Chytil mě za zápěstí a zavedl k tomu kameni, který jsem si prohlížela včera. Dlouho něco odšroubovával, než otevřel železný poklop. Poklesla mi brada a dech se zrychlil. „Copak, bojíš se snad?" zakoulel očima. Odfrkla jsem si a skočila za ním. Padala jsem do neznáma.

Upozorňuji, že do konce zbývá asi pět kapitol, proto budou vycházet teď každý den.

OPRAVENO: 05.07. 2019