Purple Smoke

Kapitola 12

Seděla jsem na okraji útesu. Tvář mi bičoval vítr a pode mnou bouřilo moře. Dnes získalo moře obzvlášť našedlou barvu. Vlny se přelévaly jedna přes druhou a tříštily se o ostré hrany útesu. Při každém nárazu se ulomil kousek kamene a spadl do nezkrotných vln.

Kdybych se zřítila do vln, neměla bych šanci se dostat zpět. Vlny by si se mnou hrály, přehazovaly by si mě sem a tam. Plíce by se mi pomalu naplnily vodou. Nemohla bych křičet o pomoc. Pomalu bych klesla k mořskému dnu jako Titanic. Nikdo by mě nenašel.

Ale milovala jsem vítr. Než bych zahučela pod vodní hladinu, poletovala bych ve vzduchu. Lehká jako pírko. Vždycky jsem toužila po tom, abych mohla létat. Mít taková velká bílá křídla. Jako Anděl. Stačilo by je jen roztáhnout. Hrála bych si s větrem.

Těsně před vodní hladinou bych roztáhla křídla. Čeřila bych vodu vlastní silou. Byl by to opojný pocit. Ihned bych si ho zamilovala. Vím, že jsem teď dětinská, ale tohle... Žít na chvíli ve své vlastní fantazii. Chovám se jako Blue.

Z mého fantazijního světa mě vytrhl zvuk vln. Moře začalo stoupat. Měla jsem nohy přehozené přes okraj a držela jsem se pouze trávy. Vodní hladina se už brzy dotkne mých nohou. Musím vstát, ale nejde to. Jako bych zamrzla na místě. Snažila se pohnout. Něco mě ochromilo. A mé tělo už mě neposlouchá. Nemůžu se ani hnout. Od konečků prstů, tam, kde mě za chvíli dotkne slaný oceán, se mi rozlézá chlad.

Zjistila jsem, že se mi uvolnily ruce. Zaškubala jsem sebou. Mráz pomalu odchází. Vyskočím na nohy a skloním se. Na chvíli vylezlo slunce a osvětlilo mořské dno. Viděla jsem žlutý písek a zelené chaluhy, ale i něco, co jsem nedokázala identifikovat. Nemělo to žádný tvar.

Teprve teď jsem zjistila, co to je. Poznala jsem jeho nafialovělou barvu. Nákaza. Dým. Ona se vrací. Proč je ale pod mořem? Plazí se jako štír. Pomalu začala vystoupávat nad hladinu. Už byl skoro u mě. Chtěla jsem zakřičet, ale ze rtů mi nevyšel ani hlásek. Dala jsem se do běhu. Musím varovat ostatní.

Bosky jsem běžela lesem a po louce. Vběhla jsem do města. Jako první jsem uviděla Rosu a její čokoládovou pokožku. Vrhla jsem se jí do náruče. „Roso, Roso, ten dým...Vrátil," zachraptěla jsem. „Varuj ostatní, prosím." Otočila jsem se dozadu a chytla se za hrdlo. Prstem jsem roztřeseně ukázala na to místo.

„Támhle je. Na začátku ulice. Roso, prosím, zastav ho," couvala jsem z jeho dosahu pryč.

Rosa se na mě nechápavě dívala. A potom se zasmála. Celý svět se musel zbláznit. „Ale Thal, tam nic není. A na tohle téma nevtipkuj," napomenula mě.

Naposledy jsem se po něm podívala. Oči se mi zvrátily dozadu a já omdlela na ulici. 

OPRAVENO: 26.04. 2019