Purple Smoke

Kapitola 13

Zasténala jsem. Pod svým tělem jsem cítila něco, co vonělo dezinfekcí, stejně jako okolní zdi i vzduch. Mé tělo se napjalo, jak jím procházely křeče. Zaryla jsem nehty do vlhkého prostěradla. Všechno se se mnou točilo, jak jsem nemohla skoro ani dýchat. Kdybych otevřela oči, asi bych zahlédla jen tmu. Nic víc a nic míň. Slabě jsem pootevřela rty, vyšlo z nich jen pouhé zašeptání. Možná si to jen nalhávám, ale měla jsem pocit, že mě někdo slyšel, protože se v místnosti ozvalo šustění.

„Už se blíží...On nás dostane všechny... Jednoho po druhém....Voda... Moře...Už mě skoro měl...," šeptala jsem mezi výkřiky.

Kdykoliv jsem promluvila, jako by se mi do celého těla zabodávaly malé jehličky. Vlastně jsem se skoro nemohla hnout, jak moc to bolelo. Zkusila jsem pohnout rukou, neuzvedla jsem ji ani o kousek. Přesně jako tam na útesu, kdy jsem přimrzla na místě. Mohla jsem se posunout až potom, kdy jsem vynaložila největší úsilí, jaké jsem měla.

Po tváři mi stékaly studené krůpěje potu, které někdo otíral mokrým kapesníkem. Zahýbala jsem trochu hlavou. Konečně se moje tělo uvolňuje. Zpocené vlasy se mi lepily k hlavě.

Musím se odtud dostat pryč. Kouř by mohl někomu ublížit. Určitě se už dostal ven. Kolik už je obětí? Je mezi nimi i Blue? Možná teď leží vedle mě. Nehýbe se a vypadá, jako když spí. Černé vlasy jí spadají podél symetrického obličeje.

„Blue? Blue! Ne, ty ne. On tě nedostal, na to jsi moc chytrá," vykřikla jsem.

Cítila jsem, jak se ke mně někdo naklonil. Zkoumal můj obličej pohledem. O chvíli později mou dlaň stiskly drobné prsty. Natáhla jsem druhou ruku a zašmátrala v temnotě. Potřebovala jsem, aby mě někdo držel, potřebovala jsem se ujistit, že jsou všichni v pořádku.

„Ššš, Thalio, uklidni se, všichni jsme tady. S tebou. Neboj se, já tě nikdy neopustím," uklidnil mě její hlas.

Poznala jsem ho v okamžiku, kdy promluvila. Její hlas mi dodal sílu, kterou jsem potřebovala, abych otevřela oči. Nejprve jsem zamrkala. Stále jsem před sebou vnímala jen mžitky, a ne pevný, ucelený obraz.

Začala jsem rozeznávat různé tmavé obrysy. Přimhouřila jsem oči. Cítila jsem, že mám zesláblé všechny smysly i hlas. „C-Co se mi stalo? Proč jsem v nemocnici?" vydechla jsem. Ten nemocniční pach léků mi byl nepříjemný. A navíc tu blízko leželi mí praprarodiče. Chtěla jsem je navštívit.

Přistoupila ke mně žena v bílém plášti s blonďatými vlasy. „Nathalio, konečně ses probudila. Byla jsi v bezvědomí přes pět dní. Pořád jsi jen spala a něco mumlala ze spaní. "

„Ale za to může ten kouř, co jsem viděla. Byl přímo vedle mě," namítla jsem.

Lehce zavrtěla hlavou. „Je mi líto, ale asi jsi měla vidiny. Nikdo jiný ho neviděl."

OPRAVENO: 04.05. 2019