Purple Smoke

Kapitola 17

Držela jsem se v tátově stínu, abych nebyla na očích lidí, kteří si nás prohlíželi. Stále jsem klopila hlavu a na nikoho se ani nepodívala. Jediné, na co jsem jen jednou jedinkrát za tuhle dobu vrhla pohled, byly Blueiny černé vlasy, spadající jako závoj. Pokojně spočívala v tátově náručí a ani se nehla. Připadala mi jako bledá mrtvola, stačilo jen přinést rakev.

Máma stále posmrkávala, babička se ploužila jako tělo bez duše, děda se díval nepřítomně před sebe. Jediná já jsem tady byla částečně při smyslech. Stále jsem racionálně uvažovala. Přemýšlala jsem v klidu, zatím jsem nedělala překvapené závěry, ale jak se znám, má povaha se mohla kdykoliv obrátit o sto osmdesát stupňů dopředu.

Slyšela jsem tlumené hlasy lidí. Šeptali si. Odvážila jsem se zvednout hlavu. Krčily nosy a ukazovali si prstem směrem na nás. Někteří po nás dokonce vrhali i smutné pohledy. Nestála jsem o jejich soucit, vystačím si sama. Jako vždy. Když mi život sebral tu nejdůležitější osobu, zařídím se podle toho. Nemusím se mu podřizovat, není to mou povinností. Nikdy nebylo.

Táta pomalu přešel na druhý chodník. Kolem mě se mihly fialové vlasy. To něco mi opatrně zvedlo hlavu. Čelila jsem Rosinu zkroušenému pohledu. Nejistě mě objala a já se k ní přitiskla. Z očí se mi opět spustily horké slzy. Neslyšně jsem popotáhla, Rosa mě poplácala po zádech. Trhaně jsem se nadechla.

„Roso, B-Blue o-ona u-u-padla do kómatu," vykoktala jsem ze sebe. Sklonila hlavu a objala mě ještě silněji.

„Thal, to bude dobrý, slibuju. Ona se probudí, jo? Jen doufej," zamumlala potichu, aby nás nikdo neslyšel. Suše jsem přikývla a odtáhla se od ní. Rozešla jsem se po cestě a ona mě neochotně a mlčky následovala.

Nelíbilo se jí, že jsem měla jít do nemocnice a dívat se na nehybnou Blue. Věděla, že mi to způsobuje muka a bolest, vidět, jak tam leží na té posteli. Odjakživa mě děsily nemocnice, ta jejich sterilní bílá a pach dezinfekce. V poslední době tam končilo mnoho mých blízkých a já ji navštěvovala podezřele často. Otřásla jsem se nad touhle myšlenkou, opravdu jsem ji nesnášela.

„Myslíš si, že se někdy probere?" pípla jsem směrem k Rose. Ta se raději otočila pryč ode mě, abych jí nemohla nic vyčíst z tváře.

„Viš, já vůbec nevim. Je to možný, ale nedělej si planý naděje. Rači na ni vzpomínej tak, jaks ji znala."

„Ale já," zaprotestovala jsem, „si nic skoro nepamatuju. Jako by se mi všechny vzpomínky na ni vykouřily z hlavy. Jsem ztracená, Roso, navždy. Bez ní jsem úplný nic. Doplňovaly jsme jedna druhou. Kdyby mě Tory tak podle nezradila a nenechala mě tam, mohla bych ji zachránit. Raději se tady ani neukázala. Mrcha jedna."

OPRAVENO: 05.05. 2018