Purple Smoke

Kapitola 21

Tiše jsem našlapovala v Blueině pokoji. Nikdo doma nebyl, rodiče i babička s dědou stále zůstali v nemocnici u Blue, takže jsme mohly s Cissy nerušeně prohledat její pokoj. Chovala jsem se opatrně, protože jsem netušila, co si mohla Blue připravit pro neočekávané hosty. I ty její modré závěsy, které visely u okna, mi teď připadaly nějak nebezpečné.

Cissy se uchechtla, když jsem se vyděšeně přikrčila. Právě teď mě dokázalo vyděsit i sebemenší zakašlání. „Hele, uklidni se, jo? Hledáme deník a ne nějakýho sériovýho vraha," pohrozila mi prstem.

Ramena mi klesla sama od sebe dolů, jak jsem se částečně uvolnila. Být v jejím pokoji, pozorovat to místo, kde každý den spávala, bylo těžké. Všechno mi ji to připomínalo.

Odvrátila jsem pohled od bílé zdi, kterou si pokryla tapetou s modrými bublinkami. Připadala jsem si tu zavřená jako někde v moři. Voda se kolem mě točila, hučela, rozpínala se do dáli. Přitiskla jsem ruce na uši, abych zastavila ty hrozné zvuky, jež se mi ozývají v uších. Před očima se mi roztočily mžitky. Nemohla jsem to zastavit. Pomalu jsem klesala ke dnu. Zachytila jsem se rukou o něco tvrdého. Poslední, co jsem slyšela, než jsem omdlela, temné moře mě pohltilo navždy, bylo zadunění knih a šperkovnice o zem.

„Thalie, drahoušku, vyrostla jsi do krásy," slyšela jsem za sebou něčí hlas.

Smál se úlevným, zvonivým smíchem, stejným jako mám já. Užasle jsem se kolem sebe rozhlížela. Nedokázala jsem identifikovat, kde jsem se vlastně ocitla. Vůbec to nevypadalo jako v Bickerly, ve městě, kde jsem se narodila a strávila dětství.

Nade mnou zpívali ptačí pěvci. Ze vzrostlých stromů sahaly až na zem dlouhé zelené liány. Nebe, stále blankytně modré, se koupalo ve zlaté záři slunečních paprsků. Nadechla jsem se vůně, která ke mně přicházela od okolních květin. Sladká a opojná. Motala se mi z ní hlava.

„Neboj se, zvykneš si," snažil se mě uklidnit milý hlásek. Poznala jsem, že patří nějaké ženě. Otočila jsem se a konečně ji spatřila. Vyhoupla se ze stínu stromů. Na její tvář dopadlo světlo. Zatajil se mi dech. Stejně tmavé vlasy, pleť, rysy v obličeji i vlasy. Podobné pohyby i gesta. Sklonila jsem hlavu a začala si pohrávat s lemem mého trička.

Mohli bychom se vzhledově považovat za dvojčata, jen povahou jsem se lišily. Poznala jsem, že ona je vstřícnější, milejší, laskavější. Já jsem většinou nevrlá, panovačná a náladová. V jejím oslnivém světle jsem se ztrácela. Skoro jsem se za sebe styděla. Prababiččina verze, která sdílela její rysy, se chovala jako ledová panna či socha.

„Víš, kde to jsme? Sem se dostane každý, koho zasáhne dým. Můžeme vás odtud pozorovat, ale jen ti nejsilnější se silnou vůlí dokážou pomoci svým blízkým," tajemně se jí zablýsklo v očích.

Poplašeně jsem začala hledat Blue. Potřebovala jsem s ní nutně mluvit, aby mi prozradila, kam ukryla ten deník. „Kde je Blue?"

„Uvízla v Ničem a Nikde. Nedostane se sem z nějaké důvodu, který neznám. Možná jí v tom zabraňují, vědí, že by se ti snažila pomoci. Myslím, že už budu muset jít. Pamatuj, snaž se nás probudit všechny. Pokus se najít ten deník." S těmito slovy zmizela.

„Thalio, Nathalio, sakra, prober se!" cloumala se mnou Cissy. Posadila jsem se a opřela se o polštář, který mi dala pod hlavu. Zaměřila jsem svůj pohled na její rozmazanou tvář a pokusila se zaostřit. „Podívej se, co jsem našla." V ruce svírala deník se zlatým nápisem na hřbetě.

OPRAVENO: 04.07. 2019