Femme Fatale (Harry Styles, AU)

Chapter 32

Louisa's point of view.

Rim Jobs je něco, co by se dalo považovat za můj druhý domov. Ačkoliv jsem nikdy k autům příliš netíhla, zamilovala jsem si to tady. Když jsem sem poprvé přišla se svým autem s Christianem, měla jsem pochybnosti. Nemyslela jsem si, že tady vydržím zvlášť dlouho. Brala jsem to jako dočasnou alternativu, než v Bronxu seženu něco jiného. Potřebuju si vydělávat na studia a na nájem. Chci to dělat samostatně, abych nemusela chodit za otcem a žádat od něho peníze. Je mi totiž jasné, že kdybych to udělala byť jen jednou, bral by to jako páku. Vydíral by mě skrze nízké finance, abych se vrátila domů k ním. Svojím vlastním brigadničením se tomu snažím předejít a daří se mi to. Vydělávám si slušně a pracovní dobu mám díky Stanovi pěkně flexibilní. Nezasahuje to do mých studií ani mi to nebrání nijak v učení a v úkolech. Vlastně když nemáme zákazníky, dělám úkoly jako právě teď. Sedím na dřevěné židli bez polštáře, kterou jsem ulovila v jedné z kanceláří, a na skleněném pultě mám otevřených pár knížek, abych z nich mohla čerpat ke své seminární práci. Nemám s sebou notebook, jelikož jsem ho zapomněla doma, no všechny poznámky a stránky knížek si pečlivě zapisuju tužkou do sešitu.

Do ruky si vezmu knížku a zahledím se na stránku. Čtu ji minimálně třikrát, avšak stále se nedokážu soustředit na text, který je tam vepsaný. Vložím si do úst druhou stranu tužky, na které je guma, a jemně skousnu. Dělám to ve chvílích, kdy se cítím nervózní. Něco mě znervózňuje. Ošiju se, protože mi po zádech proběhne podivný mráz. Zvednu hlavu a podívám se před sebe. Sníh už kompletně stačil roztát a bahnitá břečka z něho taktéž zmizela. Slunce svítí vysoko na obloze a skrz skleněnou výlohu osvětluje tento malý obchod s automobilovými potřebami.

Zhluboka se nadechnu a podívám se k druhým dveřím, které vedou do obchodu zevnitř autodílny a strnu. Oči se mi pootevřou stejně jako ústa, ze kterých mi vyjde překvapené zalapání po dechu z toho, jak se leknu osobu, nalepené na skle.

Postava oblečená kompletně v černé má jednu ruku zdviženou nad hlavou. Díky ní se opírá o sklo a není na něj nalepená obličejem. Druhou ruku má zaraženou hluboko v kapse. Dlouhé nohy má překřížené. Vždy naleštěné kotníkové béžové boty má momentálně celé umazané od oleje. Nemá na sobě ani modré monterky ani tričko s logem Stanovy autodílny. Jeho zelené oči mě pozorují. Neuhýbá pohledem ani ve chvíli, kdy se zvednu. Hnědé kudrliny lemují jeho obličej a zavlní se, když natočí hlavu mírně do strany.

„Harry?" oslovím ho opatrně a chytím kliku od dveří. Nakrčím obočí, protože se mi vůbec nelíbí ten výraz, kterým se na mě kouká. Připomíná mi lidi, které jsem vídala v televizi, když byli zhypnotizování. Měli přesně ten stejný omámený výraz a nijak extrémně se nehýbali. Pomalu dveře otevřu. Harry pouze svěsí ruku podél svého štíhlého těla. Jeho koutky rtů jen mírně zacukají, avšak jeho výraz je vážný. Všimnu si jemně zarudlé kůže pod jeho koženým páskem. Opuchnutí z jeho těla zmizelo úplně, kdežto modřiny, které ještě upozorňovaly na nedávné pobití se, zmizely jen částečně. Pořád má určitá místa zbarvená do zelenožluté barvy.

Mávnu před jeho obličejem rukou, ale on se ani nehne.

„Harry, co má tohle znamenat? Tohle vážně není sranda!" zavrčím už podrážděně a chytím ho za ramena. Silně s ním zatřesu. Hlava se mu pohybuje dopředu a dozadu, jak s jeho tělem třesu, ale pořád se nic neděje.

Pustím ho a zvednu ruku, abych ho mohla profackovat. Jakmile je moje dlaň blízko při jeho tváři, jeho ruka vystřelí. Pevně mě chytí za zápěstí a sevře ho mezi svými prsty. Jeho mírně stažené zorničky se rozšíří a podívají se na moje roztažené prsty, které stáhnu do pěsti. Následně věnuje pohled mým očím a pozvedne obočí.