Femme Fatale (Harry Styles, AU)

Chapter 46

Prudké trhnutí mým tělem mě probudí z dřímání. Zamračím se a opatrně zvedám hlavu. Pomalu rozlepuju oči a snažím se zaostřovat. Slyším jedoucí auto, které s námi trochu hází, což znamená, že nejedeme po rovném povrchu. To bylo to, co mě probudilo. Kvůli mdlobám, které na mě přišly, jsem plně nevnímala. Jen matně si vybavuju, jak mě nakládali do auta. Vím, že mě Harry nesl v náručí, ale příšerně se mi zavíraly oči. Vzdálené hlasy mi útočily na uši a právě to mě neustále budilo.

„Možná bychom měli jít na Manhattan do nemocnice," uslyším Blakea. Tato věta mi udeří do uší tak nahlas, že mě to okamžitě probere do plného vědomí. Nemůžu tam jít – alespoň ne dnes a už vůbec ne s nimi a v přítomnosti Harryho.

„Ne! Chci jít domů," ozvu se nahlas a vyhledám Blakeovy hnědé oči. Sedí při okně, vedle něho je Elliott a nakonec... Harry. Stočím pohled ke člověku, na kterém sedím. Moje nohy jsou natáhnuté přes Elliotta a Blakea. Až teď si uvědomím, že mě jeho ruka objímá okolo pasu, zatímco druhou má uloženou na hřbtu mé ruky, kterou mám uloženou na svém stehně. Drží mě pevně. Doslova si mě na sebe tlačí. Myslím, že mě tím jistí, abych náhodou nespadla, protože to autem dost háže. Po jeho tváři jsou černé skvrny, které způsobil oheň. Taky je i začervenalý kvůli bitkám, které musel absolvovat. Jsem si jistá, že musím vypadat podobně vzhledem k tomu, kolik ran jsem dostala od Josepha.

„Louiso, měla jsi nehodu a ještě k tomu jsi byla v katastrofálních podmínkách s psychopatem. Máš modřiny na krku a podle tváře vidím, že tě zbil," poukáže Blake prsem na mojí tvář.

„Když jsem se tam probudila, byl při mně lékař. Joseph ho tam zavolal, aby si mě prohlédl. Říkal, že potřebuju pouze odpočinek. Já jen... chci jít domů a dát se do kupy. Zítra půjdu s bratrem k lékaři," prosebně se podívám směrem dopředu. Na sedadle spolujezdce sedí Christian, který je však otočený dozadu a dívá se na mě. Šoféruje můj bratr, který očima přeskakuje z cesty na zpětné zrcátko.

„Neboj se, Louiso. Jdeme k tobě domů a já s tebou zůstanu i v noci. Nespustím tě z očí," poví Fynn a odvrátí ode mě zrak. Stočí volant a konečně vjede na rovnou cestu. Dupne na plyn a zařadí se k ostatním autům. Po chvíli poznávám cestu mířící na Manhattan.

„Je mrtvý?" zeptám se dívajíc se na Christiana.

„Pravděpodobně ano. Neměl, jak uniknout. Bylo to tam úplně celé v plamenech. Ti ostatní chlapi utekli jen co uviděli dým," odvětí mi.

„Ano, a když jsem potom otevřel přední vchod, tak byl všude oheň. Šířilo se to velmi rychle. Musel by se stát zázrak, aby to přežil," potvrdí mi to Elliott a dotkne se mé nohy, po které mě jemně poťapká. „Neboj se, Louiso. Už ti dá pokoj navždy. Dostal to, co si zasloužil," pousměje se. Úsměv mu opětuju a následně upřu pohled na Harryho. Jeho teplá ruka mi tu mou pevněji sevře.

„Jak jste mě našli?" zeptám se ho. Všimnu si, že se zamračí. Všichni v autě mlčí a nikdo neodpovídá.

„Měla bys odpočívat a dát se do kupy. Všechno ti řekneme, až se zotavíš," promluví nakonec Harry. Zvedne ruku, kterou měl položenou na mé, a vlasy mi přehodí dozadu.

„Volal jsi holkám, Chrisi?" zeptá se Elliott.

„Ano. Už teď jsou zřejmě nastoupené před Louisiným bytem a čekají na nás," odvětí Christian. Dále je však neposlouchám.Položím si hlavu na Harryho rameno a volnou rukou ho obejmu, protože jsem to předtím nestihla.

Jakmile to udělám, Harry se na sedadle trošku poposune. Ruku složí z mých vlasů a obejme mě taktéž. Hlavu si opře o mojí a vydechne. Musím zavřít oči, abych se nedívala na ujíždějící cestu za námi. Můj mozek je stále otřesený a tento pohled mu nedělá dobře. Pociťovala jsem závrať, kterou jsem zavřením očí zahnala.