Femme Fatale (Harry Styles, AU)

Chapter 52

Louisa's point of view.

Mým tělem škubne, jakmile mě Christian chytí za ruku. Kapuce mi při tom prudkém pohybu spadne z hlavy a uvolní tak moje dlouhé vlasy. Všechno okolo mě se děje neuvěřitelně rychle. Ještě před chvíli jsem stála tváři v tvář rodině, jejichž syn mě věznil ve stodole. Teď jsem k ním otočená zády a nutím svoje nohy do běhu.

„Ten parchant mi zlomil nos!" uslyším za námi Jayův hlas.

„Chyťte je!"

„Přeražte jim nohy!"

„Já je vlastnoručně zabiju!"

Za našimi zády se ozývají nadávky, výhrůžky a hlavně dupání podrážek o trávník, jak za námi běží pravděpodobně celá skupina, která byla Josephovi na pohřbu. Věděla jsem, že přijít na hřbitov bude špatný nápad. V první řadě jsem chtěla zůstat schovaná a utajená až do konce, avšak jsem viděla oba dva bratry u nějakého hrobu a nedalo mi to k ním nepřijít blíže. Moje zvědavost bude jednou mou zkázou. Musela jsem na tento pohřeb přijít, abych zjistila, či se nenašlo Josephovo tělo. Chtěla jsem se ujistit, že je skutečně mrtvý, ale viděla jsem pouze jen zavřenou rakev. Poté jsem chtěla zjistit, co mají bratři Stylesové za lubem. Měla jsem se otočit na patě už ve chvíli, co se Harry rozhodl jít blíže. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že se toto stane. Harry knockoutoval Jaye přímo do hrobu jeho bratra.

To je samozřejmě všechny vyprovokovalo, a proto se dali do běhu za námi.

„Chrisi, pusť mě!" vykřiknu a vytrhnu se z jeho sevření, protože mnou škube. Doopravdy se mi špatně běží, když mě někdo drží. Běžím vedle něho, protože mi rychlost na to stačí. Běhám anebo se snažím běhat každé ráno, abych si udržovala kondičku. Své rychlosti taky vděčím závodnímu běhání, které jsem kdysi absolvovala ještě na základní škole. Teď mi veškerá ta rychlost a výdrž přijde vhod.

Ačkoliv je venku chladno, začínám se pod mikinou potit a je mi teplo. Za běhu si ji proto rozepnu. Nedívám se za sebe. Kdybych viděla všechny ty lidi, jenž nás nahání, rozptýlila bych se a mohla bych zakopnout. Nemůžu si to dovolit. Jakékoliv klopýtnutí by nás mohlo stát opravdu mnoho. Zatímco vidím Harryho přeskakovat hroby, protože je ulička mezi nimi úzká, já a Christian se snažíme v ní běžet. Měkká tráva se pod našimi těžkými kroky ohýbá a vytváří stopy.

„Rozdělíme se!" rozkáže Harry.

„Ani omylem, ty..." Než to stačí Christian dopovědět, Harry odbočí doprava. „Ty blázne!!!!" zakřičí ještě za ním, aby mu dal najevo, že toto byl vážně špatný nápad, protože tak Harry nemíří k východu hřbitova, nýbrž k jeho středu. Přeskakuje nižší náhrobky a poté se vydá jednou uličkou zase směrem tam, kde byl pohřeb. Nemůžu se na něho dívat příliš dlouho. Když se podívám zpátky před sebe, mám co dělat, abych odbočila. Odbočím však špatným směrem. Zatímco Christian odbočil doprava, já jsem odbočila doleva. Přede mnou se rozprostírá obrovská alej stromů postavených do několika řad.

Mezi mnou a alejí jsou rozestavěné hroby v jiném směru, než ty, mezi kterýma jsme běželi momentálně. Zastavím se jenom na sekundu. Nemám žádnou možnost, jak je oběhnout. Zdržela bych se a do spárů všech těch chlapů za mnou, bych se dostat nechtěla. Proběhnu proto skulinkou mezi dvěma hroby a jeden náhrobek jsem nucena přelézt. Otočím se jen na chvíli, abych viděla, že za mnou běží dva blonďatí kluci a Jesse.

„Louiso, nám neutečeš!" zakřičí za mnou, ale to už se dávám znovu do prudkého běhu. Zopakuju podobné proběhnutí taky u druhé řady a poté mířím rovnou mezi stromy. Adrenalin prostupuje mým tělem a nedovolí mi, abych zastavila. Srdce mi běží jako o závod. Hrdlo mám úplně vyschnuté a plíce mi začínají hořet. Snažím se dýchat zhluboka a pravidelně. Musím zachovat chladnou hlavu, kdybych zpanikařila, stálo by mě to zbytečně moc energie.