Femme Fatale (Harry Styles, AU)

Chapter 58

Louisa's point of view.

Mamka na mně doslova visí pohledem. Je na ní vidět, že touží po odpovědi. Samozřejmě. Celou dobu si přála, abych si konečně našla nějakého chlapce. Ještě před pár hodinami jsem jí v hotelovém pokoji tvrdila, že nikoho nemám a že nikoho nepotřebuju, a teď mě uviděla, jak se líbám s Harrym.

„Mami, to sis mě asi zřejmě s někým spletla," pobaveně se na ni usměju. Zakroutím hlavou a odvrátím od ní pohled. Zadívám se na jezero před sebou. Snažím se pozorovat otce a pana Malika, jak si užívají vodu. Neměla jsem se tu zastavovat. Měla jsem jít do vody k nim. Sakra. Doufám, že jim mamka nic neřekla. Vyptávání od otce bych zřejmě nepřežila. Kdyby se otec dozvěděl, že se stýkám s někým z Bronxu, byl by to můj konec. V podstatě přiznat něco takového před otcem je sebevražda.

„Louiso, já ti říkám, že jsem tě viděla. Šla jsem zpátky po tom kopečku a ten chlapec se vynořil z vody. Nejprve jsem se zlekla – nevěděla jsem, o koho jde, myslela jsem si, že ti chce něco udělat, ale... potom si ho začala objímat," pokračuje. Znervózním a podívám se na ni tentokrát už s vážnějším výrazem. Tohle byla poslední věc, kterou jsem chtěla. Jestli Harryho přiznám, mamka se mě začne vyptávat.

Harry není můj chlapec. V podstatě ani nevím, co přesně pro mě znamená. Nikdy jsem nebyla jedna z těch dcer, které by se své mamce svěřovaly ohledem chlapců Vždy by to znamenalo příliš vyptávání. Kdo to je, odkud je, kde žije, kdo jsou jeho rodiče, čím se živí, jak vzdělaná je jeho rodina, jak vzdělaný je on, jestli někdo z nich náhodou není, anebo nebyl trestně stíhaný, pokud ano, jaká byla výška jeho trestu – kvůli tomu jsem si někdy přála být svým bratrem, jeho se nikdo nikdy nevyptával.

„Jestli se bojíš otce, tak se neboj. Nic jsem mu neřekla a ani to nemám v plánu. Jen bych si přála, aby sis se mnou víc povídala. Odešla jsi do toho hrozného obvodu a jsi taková uzavřená. Pochop, že je to vážně zvláštní. Bráníš lidi, kteří nám ubližují, a teď tě ještě najdu líbat se s nějakým neznámým chlapcem." Mamka spustí nohy z lehátka a lokty se zapře do kolen.

„To všechno je součást nezávislosti," odvětím krátce. Mamka si povzdychne. Kdyby věděla, co všechno se v Bronxu děje a kdyby věděla o mém únosu, velmi by se trápila. Nechci, aby se trápila. Je to takhle lepší. Co člověk neví, to ho netrápí. Stále nechápu, jak je možné, že se mi všechno daří tajit.

„Mně nevadí, že máš chlapce, jen bych ráda věděla, kdo to je, či je na tebe dobrý, nebo jestli..."

„... není trestně stíhaný?" doplním ji a nadzvednu obočí.

„To jsem nechtěla říct. Toto by možná tak zajímalo otce. Pověz mi o něm, co chceš," poví prosebným hlasem. Už se na ní nedívám. Namísto toho koukám na svoje nalakované nehty na nohách.

„Jmenuje se Harry..." promluvím po chvíli ticha. „A není to žádný neznámý chlapec. On je z... z New Yorku," pokračuju a posadím se do tureckého sedu. Otočím se čelem k ní, ačkoliv se jí nedívám do očí.

„A jaký je? Je na tebe dobrý?" zeptá se mě zvědavě. Přinutí mě to zvednou k ní zrak. Usmívá se.

„Je na mě dobrý. Jen... my máme trochu komplikovaný vztah. Oba jsme velmi tvrdohlaví a dominantní, takže to může znamenat menší problém."

Matka spojí své dlaně a přikryje si jimi svá ústa. Jemné vrásky okolo jejich očí mě utvrzují v tom, že svůj úsměv ještě rozšířila. Oči bleděmodré barvy jí září od radosti.