Femme Fatale (Harry Styles, AU)

Chapter 74

Louisa's point of view.

Trhnu sebou prudce, když se opětovně rozezvoní můj telefon. Vsadím se, že je to znovu Zayn. Otec mi vzal mobil jako nějakému malému děcku. Nevím, jak dlouho tu trčím a radši to ani nechci vědět. Myslím si, že se můj otec totálně zbláznil ze situace, která sžírá celou vládu. Je to na něm dost vidět, protože celou dobu se mnou mluví nervózně. Vězní mě tu. Ví, že mám střetnutí a odmítá mě pustit.

„To už by stačilo! Vrať mi můj telefon a přestaň mě tu držet jako nějakého vězně!" přeruším ticho, které tu panuje a odrazím se od stěny, o kterou jsem byla doteď opřená. Přesunuli jsme se totiž do obýváku, kde začala hádka. Kéž by tu ještě Fynn žil; určitě by byl na mojí straně a pomohl mi.

„Ty se odtud už nepohneš, mladá dámo. Obzvlášť ne po tom, cos mi řekla. Rovněž se už nevrátíš ani na to místo. Konec tohoto divadla, této hry, kterou předvádíš už několik měsíců," řekne otec rázně. Ovšem já pouštím jeho řeči jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Nic pro mě neznamenají. Jediné, co mě zajímá, je ten klíč od dveří, co je položený na stole při mém mobilu. Otec sedí pohodlně na křesle a matka stojí vedle něho. Dívá se na mě zklamaně.

„Ty jsi už taky na jeho straně? Zavolala jsi ho na mě ty, že?" obořím se tentokrát na ni. Propaluju ji díry do očí a ona si jen povzdychne. Překříží si ruce na prsou.

„Bojíme se o tebe, Louiso. Takové místo plné vrahů není pro tebe vhodné. Poslechni otce a vrať se domů, aby bylo všechno dobré a aby byli všichni spokojeni," prosebně se na mě zahledí.

„VY! Vy abyste byli spokojení, ne já. Nebudu tady spokojená, ale vám to nebudu v žádném případě vysvětlovat, protože vy mě nepochopíte nikdy!"

„Ne, to teda nepochopím, proč chceš žít mezi vrahy. Evidentně jsme tě špatně vychovali, že máš takové zvláštní způsobí," poví otec zklamaně.

„Ne, vy jste mě vychovali tak, jak jste nejlépe uměli. Naštěstí nejsem vůbec jako vy, takže bych to na vašem místě brala jako úspěch," odseknu. Můj otec se v tu chvíli prudce postaví, no matka ho okamžitě chytí za ramena. Sleduju, co s ním dělá těch pár mých slov. Řekla jsem pouze pravdu. Jsem ráda, že ze mě nevychovali takového omezeného člověka. „A taktéž jsem ráda, že jste tak nevychovali i Fynna. Alespoň nemusím nenávidět vlastního bratra," dodám. Otec zúží rty do tenké linie a následně se zhluboka nadechne. Vím přesně, že momentálně musí počítat do desíti, aby se uklidnil a neudělal něco, čeho by později litoval. Tento stav dobře znám, protože ho sama zažívám.

„Tvůj bratr má předpoklady jít v mých stopách, i když vyzradil státní tajemství, no..."

„Ty to samozřejmě utajíš. Samozřejmě, jako vždy. Tak, jak před celou vládou tajíš i to, že žiju v Bronxu a jsem proti vám. Co by asi tak udělali, hm? A co by udělali tobě, kdyby to prasklo?" zeptám se zamyšleně, i když si to umím celkem živě představit. Pravděpodobně by otec dostal příkaz usměrnit mě. Kdyby se mu to nepovedlo, možný by přišel o místo viceprezidenta. Anebo by se dělo snad ještě něco? Po tom, co jsem viděla ve Vernoy Kill jak zacházejí se zrádci, je možné cokoliv. Nevíme, co všechno se ještě schovává za rouškou tajemství této vlády.

„Nedáváš mi jinou možnost. Jsi problémové dítě!" vykřikne po mně.

„Možná, kdybys neměl celý život takovou neustálou potřebu kontrolovat ten můj, tak by ze mě nevyrostla zvědavá žena, která by utíkala do Bronxu. Nakonec za to můžeš i tak ty. Víš, možná bys kvůli mně neměl tak riskovat a měl bys vládě říct pravdu, pokud nechceš přijít o to svoje posvátné místo," poradím mu a začnu se procházet po místnosti.