Femme Fatale (Harry Styles, AU)

Chapter 42

Louisa's point of view.

Tupá bolest pulzuje v mých spáncích, zejména na levé straně. Chci pohnout hlavou, ale krk mám úplně ztuhnutý. Hlavu mám předkloněnou v nepřirozené poloze, takže moje krční svaly musely ztvrdnout, aby ji udržely v daném místě. Musím použit ruce, abych s ní mohla pohnout, ale nejde to taktéž. Hrubé lano je drží přivázané k opěradlům stejně tak jako jsou mé nohy uvázané k nohám židle. Celé tělo mě neuvěřitelně bolí, každičký jeden sval pulzuje pod mou kůži. Kdyby to bylo možné, prodraly by se skrz ní a praskly by jen aby se uvolnily. To samé si myslím o svém mozku, který tlačí do mé lebky. Ještě chvíli a rozskočí se. Chci otevřít oči, ale někdo to udělá za mě.

Prsty v latexu mě nekompromisně chytí za víčka na pravém oku a rozlepí mi je. Automaticky se otevře mi mé druhé oko. Bolestivě zaskučím, jakmile mi dotyčný zvedne hlavu. Cítím popraskaní kostí, jak je na ně vyvinutý nátlak a jsou bez jakéhokoliv předcvičení na sílu uvolněny. Vůbec nic nevidím, protože jsem oslepena světýlkem z baterky. Cizí člověk mi nejprve svítí do jednoho oka a poté do toho druhého.

„Tak co, doktore?" povědomý hlas narazí do mých ušních bubínků. „Bude v pohodě? Vypadalo to ošklivě, když jsem ji z toho auta bral."

Daný člověk, pravděpodobně doktor, mi přestane svítit do očí. Baterku schová do náprsní kapsy své vesty a povzdechne si. Je to postarší člověk s vlasy protkanými šedinami, zapadlýma očima a vrásky kolem úst. Narovná se v zádech a do ruky si vezme koženou brašnu.

„Zorničky má v naprostém pořádku, ale bez důkladného vyšetření nemůžu říct výsledky s jistotou. Podle zkušeností bych však řekl, že slečna se brzy dá do kupy. Je možné, že si nebude pamatovat nic z toho, co se těsně před jejím bezvědomí událo. Vyloučit lehký otřes mozku nemůžu, ale ten se léčí klidovým režimem a odpočinkem. Proto doporučuju, abys ji někde uložil. Nemůže takhle sedět s předkloněnou hlavou," řekne a soucitně se na mě podívá. Stále se neorientuju, kde jsem. Uvědomuju si, že jsem svázaná, ale cítím se slabá na to, abych dokázala bojovat s provazy. Potřebuju se plně probrat.

„S tím si už poradím sám." Ten povědomý hlas. Věnuju mu pohled a srdce mi v hrudi zamrzne. Josephovy světlé oči se na mě dívají pobaveně s úšklebkem na tváři. Několikrát zrychleně zamrkám a snažím se ze své paměti dolovat, co se vlastně stalo. Hlava mě opětovně rozbolí, protože na ni vyvíjím tlak, který je bezúspěšný.

„Já to myslím vážně, Josephe. Tahle poloha ji nepomáhá, ale naopak škodí."

„Já jsem řekl, že si poradím sám," odsekne mu Joseph a následně se mu podívá zhluboka do očí. „Tvojí pomoci už není potřeba, ale doufám, že jsi podmínkám rozuměl zřetelně. Vím, kde tvoje dcera pracuje a vím, kde tvoje vnučka chodí do školy."

„Rozuměl jsem jasně a čistě..." zareaguje doktor sklesle a věnuje mi poslední pohled. Poté si upraví vestu a dá se do kroku, aby vypochodoval z místnosti. Než Joseph zavře dveře, všimnu si venku obrovského prostoru vyskladáného dřevěnou podlahou. Ze stropu visí trámy, na kterých jsou háky. Na hácích jsou lanka, jenž jsou omotané okolo zadních noh zvířat. Stačím rozpoznat jen něco strakatého, což musí být krávy, a něco růžového, což jsou hádám prasata. Joseph přicvakne devře a věnuje mi pohled, který já odvrátím. Netuším, kde to jsem. Vlastně okolo mě skoro nic není. Vidím na stěně připevněnou polici pod zabedněným oknem. Na polici je jedna lampa na baterky, která poblikuje. Když odvrátím opatrně hlavu, všimnu si při stěně dřevěné postele s prkny. Matrace je zažloutlá. Není na ní žádný polštář ani deka. Krk mi nedovolí, abych se podívala nahoru, no odhaduju, že tam budou pavučiny. Nasucho polknu a dívám se stále na postel. Podlaha pod mýma nohama je dřevěná. Skrz ní prosakuje hlíná a mezi prkny se snaží prorůst plevel.