Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Chanting in the Woods

Už nespím s otevřeným oknem. Nezáleží na tom, jak horko venku je, ten bastard zůstane zavřený. Takhle už to je nějakou dobu. Už od doby, co jsem byl velmi mladý. Během léta to mezi ženami není moc oblíbené. Lidé mi obvykle doporučují klimatizaci a obvykle ji používám, když mám společnost. Ale když je zapnutá, nespí se mi moc dobře, protože si jen představuji, jak lehké by bylo proniknout.

Ale klimatizace má jednu výhodu, kromě úlevy od horkého letního lepivého vzduchu, a to je pravidelný hukot, který potlačuje ticho. Víte, nemám rád ticho. Byla doba, kdy mi přinášelo skoro zenovou úroveň klidu a pokoje, ale teď mi přijde invazivní a nebezpečné. Ticho nikdy nepřichází samo. Čas od času pořád slyším zpěv z mého mládí. Slyším je všechny, beze slov a pořád s precizní synchronizací a harmonií jednoho s druhým, jejich spojené hlasy se ozývají z lesů jako jemný a stejně výhružný vánek, který pokračuje jako silné krupobití, rytmické a zároveň nesmyslné. Nikdy to neodešlo, a i tak vím, že všichni odešli nebo zemřeli. Všechno tohle znám moc dobře.

Když mi bylo asi devět, já a táta jsme žili v pronajatém bytovém domě pro dvě rodiny ve městě jménem Bridgewater ve státě Massachusetts. Bydleli jsme v přízemí a patro nad námi nebylo používané. Předchozí obyvatelé se z něj nedávno odstěhovali. Bylo to velmi tiché sousedství na předměstí se spoustou lesů. Za naším domem byla zahrada, která přestupovala do velkého lesa, který se rozkládal míle daleko. Kdysi jsem si v něm hrával.

Máma s tátou se nedávno rozvedli, takže jsme tu žili jen tři. Já, táta a pes Cash, pojmenovaný po country zpěvákovi Johnny Cashovi. Byl to starý skotský teriér. Znáte to plemeno, rádi koušou kotníky a mají ošklivé vousaté tváře. Dostali ho jako štěně, když jsem byl ještě v plenkách a byl mým celoživotním přítelem. Možná to byl trochu blbeček, ale celou tu dobu byl všechno, co jsem měl. Brečel jsem a brečel, když se ho máma snažila vzít. Nakonec ho pro moje dobro nechali v péči mého otce.

S Cashem jsme dost času trávili hraním si v lesích. V mládí je vaše představivost mocná věc a ty lesy měly skoro magickou vlastnost, pokud šlo o zásobení mé představivosti. Hrál jsem si na vojáky, stavěl pevnosti a lezl po stromech. Jednou jsme s Cashem šli moc daleko, a nakonec se ztratili. Slunce zapadalo, jelikož byl říjen a stmívalo se mnohem rychleji a začal jsem panikařit ve strachu, že tu zůstanu uvězněný v temnotě. Procházeli jsme se a hledali orientační body nebo něco známého. Pak jsem to uviděl. Mýtina s velkým kamenem uprostřed.

Nebylo úplně neobvyklé vidět v lese graffiti nebo vandalismus. Veřejný les je místo známé pro své nápisy na stromech, jména, svastiky nebo Brad a Jena 4ever v roztomilém pěkném srdíčku. Prostě takové věci, a to nezmiňuji na kamenech nasprejovaná jména pseudo gangů. To byl pocit, který jsem dostal z tohohle místa. Místo, kam chodí starší děti. Ale něco bylo špatně. Jelikož mi bylo pouze devět, moje mysl nebyla schopná pochopit vedlejší význam symbolů a dalších věcí. ale i tak na tom bylo něco divného. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. V okolních stromech byly hrubě vyryté obrázky něčeho, co se zdálo jako kříženec kozy a člověka. Obyčejný hubený panáček se zbytečně detailní kozí hlavou na místě, kde byste čekali normální obličej.

Obrázky byly kreslené znovu a znovu po všech stromech co obklopovaly mýtinu, skoro posedle, a nejen v lidské výšce, ale i nahoře na stromech, jako kdyby ten, co je vyrýval si přinesl žebřík. Samotný kámen měl na sobě červené značky a vzkazy, které jsem nikdy předtím neviděl. Dole bylo černým sprejem napsána zpráva, kterou jsem dokázal přečíst. Stálo tam, „Zřete moudrost Rohatého" a pod tím bylo nakresleno pět čar. Všechny byly stejné výšky až na dvě vnější čáry, které byly dvakrát tak vysoké a na konci zatočené směrem ven.