Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Thing That Stalks the Field

Před pár týdny se od domu začaly plížit balíky sena. Každé ráno, když jsem se vzbudil se každý pohnul o pár stovek metrů dál, než byl předtím. Předpokládal jsem, že si ze mě dělají srandu děcka, co nemají nic lepšího na práci, tak jsem to ignoroval.

Ale během pár dní se balíky začaly blížit hranicím farmy. Už jsem byl z celé té hry unavený a rozhodl se je přesunout zpátky. Bylo to únavné a zabralo to hodinu, odnést je k domu. Když už jsem je všechny dotáhl domů, byl jsem připravený přerazit toho blbce, který si se mnou zahrával.

Dalšího rána jsem všechny své koně našel se setnutými hlavami. To ten zápach mě vzbudil. Všichni byli přehozeni přes stranu stáje. Po hlavách ani stopy. Zbytek dne jsem trávil čištěním nepořádku a pohřbíváním ostatků. Až jsem byl hotov, všiml jsem si, že balíky se vrátily do svých pozic z předchozího dne, roztroušené po polích. Tentokrát jsem je nechal tam, kde byly.

Té noci jsem seděl na verandě s brokovnicí v rukou a šálkem kávy na stolku za mnou. Seděl jsem tak několik hodin, sledoval pole a díval se, jestli nezahlédnu toho, kdo pohyboval mými balíky sena. Nakonec jsem začal usínat. Usnul bych, ale jakmile se moje oči začaly zavírat, zaslechl jsem nějaký hluk a šustění listí z blízkého lesa. Natáhl jsem se, srdce mi bušilo vzrušením; chytím toho bastarda. Nemotorně jsem chytil zbraň, zavrtěl jsem se v židli a úzkostně čekal, až se ten někdo přiblíží dost na to, abych jej mohl napadnout ze zálohy. Až když se ta věc přiblížila dost na to, abych viděl její siluetu v temnotě, zkameněl jsem. Ta věc, co se vplížila z lesa do pole nevypadala, že by si mě všimla.

Skrčené si to vykračovalo po poli a chodilo po špičkách jako zloděj. Nebýt toho, že se to tyčilo asi deset metrů do výšky, dokonce i shrbené, vypadalo by to skoro křehce. Tenkost jeho končetin a propadlý hrudník mi připomínaly hladovějící zvíře. I tak ta věc byla nepochybně silná a díval jsem se, jak si bez námahy do každé končetiny vzala jeden balík a o pár kroků dál jej položila. Sledoval jsem, jak pracuje a každý balík pozorně pokládá. Každou chvíli se to narovnalo a rozhlédlo se po pozici dalších balíků, a pak jemně upravilo ten, na kterém to pracovalo.

Než to odešlo, podívalo se směrem k mému domu. Oči té věci pročesávaly temnotu, ale jestli mě to vidělo nebo ne, to jsem nevěděl. Pak se to tiše otočilo a vrátilo se tam, odkud to přišlo, mizící do temnoty lesa. Zabralo mi hodinu, než jsem sebral odvahu, abych se vůbec pohnul. Po chvíli jsem šel dovnitř, ale nespal jsem. Na pole jsem se odvážil jít, až když vyšlo slunce. Balíky byly tam, kde je ta věc nechala. Divné bylo, že je nepřesunulo tak daleko jako minule.

Blížily se k něčemu neviditelnému v poli a když jsem se na ně tak díval, zdálo se, že vytváří nějakou linii. A vskutku, když jsem se procházel kolem domu, uviděl jsem vzdálený kruh, v jehož středu jsem stál já. Nejprve jsem si myslel, že byly jen nahodile rozházené po poli, ale teď jsem viděl, že byly posunovány k nějaké hranici. Ta věc mi posílala zprávu. Té noci se mi nespalo lehce a usnul jsem jen proto, že jsem byl vyčerpaný.

Dalšího rána se balíky vůbec nepohnuly. Vlastně se vůbec nepohnuly po zbytek týdne. Konečně byly tam, kde je ta věc chtěla. Bylo mi špatně z toho, že jsem se to snažil pochopit. Proč by ta věc plýtvala energií na přesun balíků slámy? Proč by mě děsila svou silou? Měl bych se nějak pokusit zasáhnout? Zabití mých koní – to byla jen výhrůžka. Inteligentní výhružka. Vědělo to, že mě vyděsí a vědělo to, že pochopím následky.

Trochu mě nadchnul zvuk automobilu, který ke mně jednoho rána přijel. Od doby, co jsem tu věc viděl jsem měl v plánu opustit farmu, ale nemohl jsem jít pěšky, protože nechci riskovat, že to se mnou udělá to samé, co s mými koňmi. Ale kdybych nasedl do auta k tomu, co jel mou cestou, možná bych mohl utéct, než mě to zastaví. Nevěděl jsem, kdo to je a ani mě to nezajímalo. Rozhodl jsem se, že ve chvíli, kdy zastaví, skočím na sedadlo spolujezdce a řeknu, ať odsud jedou pryč. Tu šanci jsem nedostal.

Auto pomalu jelo po silnici a poskakovalo po nerovné cestě. Tiše jsem naléhal, aby si pospíšilo. Když projelo mezi dvěma balíky, zaslechl jsem z lesa dunivý dusot. Věc najednou vyběhla z lesů na všech čtyřech směrem k autu. Během pár sekund byla tu a vrhla se na auto jako zuřivá kočka. Během pár minut lámala a trhala kov, aby se dostala k řidiči.

Ten muž celou tu dobu křičel a slyšel jsem ho i přes zvuk skřípajícího kovu a tříštícího se skla. Křik přestal, až když ho ta věc zmáčkla v ruce. Odhodilo ho to pryč, narovnalo se to a podívalo se to na mě. Ve slunečním světle jsem viděl jeho nelidskost. Bylo to složené z něčeho strašného a živého, což bylo svázané v nepořádném zdání lidské formy. Ať už to bylo z čehokoliv, bylo to lesklé a tvrdé a kdyby se ta věc nesvíjela, myslel bych, že je ze žuly.

Věc se vrátila zpátky do lesa a já tu byl ponechán s mým zděšením. Očima jsem se díval na místo, kde bylo auto a motor stále pracoval, ležící mezi dvěma balíky sena. Najednou jsem to pochopil. Zpráva byla jasná. Jsem zajatec této věci a návštěvy nejsou povoleny. Nic nesmí překročit nastavené hranice. Jsem tu chycen věcí, která kráčí po polích a nechce nic jiného, než jen to, že neodejdu.

Pořád nevím, jestli zvládnu být kanárkem té věci. Pár dní od doby, co jsem viděl prasknout hrudník toho muže a zmlknout, než stihl vykřiknout, jsem dost přemýšlel. Pokud překročím hranici, pravděpodobně to udělá to samé. Rozmáčklo by to mou  hlavu, než bych vůbec zvedl ruce na svou ochranu. Šlo by to dál a našlo by si to nového mazlíčka, dokud by to nenašlo někoho, kdo by mohl vystát to, že ta věc čeká venku a sleduje jej celé hodiny s blýskajícíma se hmyzíma očima.

Hodně jsem posledních párdní přemýšlel a možná to zkusím a poběžím.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/The_Thing_That_Stalks_the_Fields