Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Church in the Woods: The Ritual (4/5)

„Kdo sakra jste?" zeptal jsem se a couvnul od ženy.

„Prosím," žadonila a chytla mě za ruku.

Její smrad byl nesnesitelný. „Pusť mě ty stará ježibabo!" vykřikl jsem a odtáhl se od ní.

Hlasitě na mě sykla. Oči se jí rozšířily a paranoidně prozkoumávala okolí. „Chceš, aby tě slyšeli?"

„Kdo mě uslyší? O čem to mluvíš?" zeptal jsem se tvrdě. Byl jsem s ní jen pár minut a už jsem začínal být podrážděný.

„Oni!" zasyčela. Viděl jsem, jak její bělmo svítí v měsíčním světle ve slabém pokusu mě vyděsit.

Zatřásl jsem hlavou. „Na tohle nemám čas. Jsem vážně unavený a musím brzo vstávat. Upřímně mě nezajímá, co tady děláte, ale držte se dál od mého auta. Nechci vás blízko něj vidět nebo vás nahlásím."

„Ne, nedělej to prosím," žadonila a zkusila se mě znovu chytit.

Ale tentokrát se mi povedlo se vyhnout.

„Dobře," vyštěkl jsem. „Jen se mě znovu nedotýkejte. Teď půjdu."

Když jsem se otočil k odchodu viděl jsem, jak žena svěsila hlavu. Normálně by mi ženy bylo líto, ale teď mě to nezajímalo. Byl jsem strašně unavený a zahlcený událostmi. Žena byla určitě pomatená, pravděpodobně bezdomovkyně, možná jeden z lidí, co tu nežili.

Začal jsem odcházet, když mi to došlo. Přemýšlel jsem o tom, co řekla. Ohlédl jsem se a viděl, že se pořád dívá do země, skoro v transu. Nechtěl jsem se vracet, ale musel jsem to vědět.

„Co myslíte tou vaší dcerou? A jak víte o té knize?" zeptal jsem se jí.

Aniž by vzhlédla, odpověděla, „Moje dcera, potřebuju, abys mi pomohl s její záchranou."

„Vaše dcera? Kdo je vaše dcera?"

„Už ji znáš, proč se mě ptáš?" odpověděla a podívala se na mě. Vypadala vážně.

„Musím to slyšet od vás," řekl jsem. Byl jsem si jistý, že znám odpověď, ale něco uvnitř mě chtělo, aby to řekla ona. Chtěl jsem si být naprosto jistý. „Řekněte její jméno."

„Je to Victoria, samozřejmě," řekla tiše.

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. „Ale jak? Jste její matka, ale... Vy máte být... Říkala, že jste zemřela, když byla ještě dítě."

„Tohle ti řekla?" zasmála se. „Gary by mohl vykládat takové lži."

„Cože?"

„Ano," řekla. „Vzal mi ji. Když jsem se nechtěla podrobit jeho náboženství, vyhnal mě."

To nemohlo být možné. Victoriina matka byla mrtvá, ne? Ale jak jsem to mohl vědět? Když jsem pořádně poslouchal, zaslechl jsem za jejím chraplavým hlasem přízvuk.

„Počkat, ten muž, o kterém mluvíte," začal jsem. Nemohl to být ten samý člověk. „Myslíte reverenda?"

Neodpověděla mi hned. Místo toho se zadívala na stromy, ale nakonec lehce přikývla.

Povzdechl jsem si. „Řekla jsi, že mám pomoct vaší dceři a že ji reverend vzal. Proč prostě nejdete na policii?"

Lehce se zasmála a podívala se na mě. „Neznáš ty lidi."

„Nic nevím, protože mi nic neříkáte," odpověděl jsem tvrdě. Moje netrpělivost se změnila v rozhořčení.

„Stačí že budeš vědět, že ti lidé, o kterých si myslíš, že je znáš jsou lháři. Reverend je nejhorší z nich. Potřebují moji dceru; udělali z ní součást svého nechutného rituálu. Nikdy jsem ji sem neměla přivést. Byla jsem kdysi tak slabá a hloupá. Zatraceně," vyplivla. „Nevěděla jsem, co dělat, ale pak jsem tě uviděla přijíždět. Nejprve jsem si nebyla jistá, co si o tobě myslet. Ale když jsem tě sledovala s Victorií věděla jsem, že ty budeš ten, kdo mi pomůže udělat to, co jsem nezvládla a odvede ji odsud."