Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Actors

Poslouchej.

Před čtyřmi dny začali lidé v mém životě být... nahrazování. No, říkám čtyři dny, ale mohlo to začít kdykoliv. Uvědomovat jsem si to začal až minulý týden. Tak jako tak odcházím od tématu. Chci vyprávět příběh a ty nikam nespěcháš, že?

Takže jsem ve škole, hraju fotbalový zápas, na hodinách zbývá tak minuta a míč letí mým směrem. Nikdy jsem moc neměl rád sporty (přidal jsem se do týmu jen proto, aby se do mě sportovci nenaváželi, jako do všech ostatních). Nejsem špatný hráč, ale nikdy jsem nedal bod v oficiálním zápase. Takže to vidím jako příležitost vyhnout se posměšků v šatnám. Sehnu se, ale chybně posoudím vzdálenost míče a spadnu, zatímco ostatní se vrhnou po balonu. Jsem zmatený a něčí noha mě kopne do spánku. všude jsou červené záblesky a černé díry a na krátkou chvíli zahlédnu siluetu v šaškovské čepici visící v mém zorném poli vzhůru nohama a tiše se smějící. Mrknu a přede mnou klečí Pete Greenway a natahuje ke mně ruku. Chytím se ho, on mě vytáhne na nohy a řekne:

„Schytal jsi pořádnej kopanec, kámo."

Odteď se věci špatně vysvětlují. Moje hlava mi přijde asi tisíckrát větší a obraz před očima se mi vlní, ale nějak prostě vím, že tohle není Pete Greenway. Odkdy mi Pete Greenway říká „kámo"? A odkdy má Pete Greenway na tváři malou bledou jizvu? Detaily. Jsem zaražen pocitem neznáma. Čím blíž je a čím víc mi jeho hloupý úsměv září do tváře, tím méně mi přijde blízký ten týpek, co jsem s ním před dvěma týdny v tátově staré chatě zapíjel své devatenáctiny. Ta náhrada je dobrá. Přísahal bych, že slyším mého kamaráda, ale něco je na něm tak strašně neznámé.

Odtáhnu se někoho, kdo určitě není Pete Greenway a vyškrábu se na nohy. V puse mám krev a taky mi teče po tváři. Někdo mi pomůže, zatímco ostatní hrají. Celou dobu tento „herec", ten cizinec mě sleduje se zděšeným pohledem, jako bych mu překazil plán. Najednou si uvědomím, že se všichni dívají na mě. Když se na ně podívám všichni se smějí a hrají, ale v koutku mého krví zamlženého vidění bych mohl přísahat, že se všichni dívají na mě.

Vždycky jsem nenáviděl, když se na mě někdo díval, tak odbíhám z hřiště do sprch, které jsou prázdné, zatímco hra stále pokračuje. Jakmile se umyju, jedu domů s hlavou plnou rudých hvězd. Táta není doma, tak zaparkuju na cestě, zhasnu světla a pár hodin ležím v posteli. Nějak mi to nepomáhá, protože ve stínech nade mnou se houpe šašek a ramena se mu třesou strašným tichým smíchem. Znovu zapnu světla, ale jediná věc, co visí z mého stropu jsou pavučiny.

Zazvoní mobil a volá mi Pete. Jsem si úplně jistý, že není herec, protože jeho hlas je strašně opravdový. Na rozdíl od toho, co se stalo na hřišti, jeho hlas odstartuje vzpomínky na mého starého kamaráda. Nemůžu si pomoct a na rtech se mi rozlije úsměv úlevy. Zní zdrogovaně a opile. Vlastně mluví dost nezřetelně, takže nechápu úplně všechno. Pravděpodobně je u něj doma párty na oslavu hry. Ostatní se o mě bojí.

„Bude tady Katie Gilbertová," řekne tím způsobem, když ví, že se vám někdo líbí. Normální Pete. Podle všeho se na mě vyptává.

Řeknu, „Hned tam budu." a přeruším hovor. Zase mě začne bolet hlava, tak spolykám prášky a obléknu si nové tričko. Nechci před Katie vypadat jako povaleč.

Když dojdu ke dveřím, zase mě začne bolet hlava. Vidění se mi začne rozmazávat do červeného proudění a ta strašidelná ohavnost se směje v koutku mého oka. Pod slepou panikou a bolestí cítím odporný nárůst strachu – strachu z šaška, strachu z toho, co bude za mými vlastními dveřmi. Zakloním se dozadu a bolest ustoupí. Z věci v koutku mého oka se stane stín a spadnu na šuplík, kde si táta nechává všechno vybavení na rybaření.