Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Hide and Seek

Dokud jsem nebyl dospívající dítě, nežil jsem v jednom domě déle než rok. V tomto domě žijeme nejdéle a rodina o něm smýšlí jako o domově, jelikož jsme za něj zaplatili hypotéku. Mě vždycky přišlo, že ostatní domy byly ten pravý domov. „Žlutý dům" nebyl jeden z nich. Bydlel jsem tam předtím, než jsem začal chodit do školy, takže jsou vzpomínky na ten vybledlý žlutý dům mlhavé, ale skoro všechny vzpomínky na ten dům se vážou k podkroví, kde jsme se sourozenci měli pokoje. Dům byl hodně velký a hodně horních částí ještě nebylo dokončených. Byly plné uzavřených míst a temných šatníků poschovávaných v rozích a pod trámy. Dům perfektní pro hru na schovávanou, která se brzy stala naší nejoblíbenější hrou.

Během několika měsíců jsme si rozvinuli strategie. Brali jsme naše plyšáky, aranžovali je do lidských tvarů a schovávali je v podkroví, abychom odvedli hledače ze stopy a mohli ho zapikat.

Poslední hra, kterou jsme hráli mě stále děsí. Po pár kolech se ze mě stal hledač, tak jsem se otočil do rohu a začal počítat. I když jsme tu neměli izolaci ani tlumiče hluku, neslyšeli jsme, co ostatní dělají nebo kam jdou. I když určitě nastavovali návnady, nevěděl jsem kam, ani kolik jich bylo.

Když jsem dopočítal do sta, otočil jsem se a začal hledat. Mého bratra bylo lehké najít, jelikož byl jen o rok starší než já, ale moje starší sestra byla profík. Byla tu, když jsme rozebírali taktiku a taky byla nejlepší a vždycky nás dostala. Vždy jsem ji začínal hledat v ložnici, která byla oddělená od mojí a bratrovy a taky menší. Něco v její posteli leželo, ale nebyla to ona – bylo to moc hrudkovité. Podíval jsem se pod postel a pod šatník, ale nebyla tu. Zanořil jsem se hlouběji do šatníku a pod hromady oblečení, ale nic tu nebylo. Chtěl jsem už jít, když se mi zdálo, že se v posteli něco pohnulo. Zmáčkl jsem prostřední hrbolek a potvrdil, že to byli plyšáci. Šel jsem do mého pokoje a pokoje mého bratra. V mém se nebylo kde schovat; byl to ten největší a nejprázdnější pokoj v domě. Nebyl tu žádný šatník a matrace prostě ležela na zemi. Rozhlédl jsem se po mé straně pokoje a nic tu nebylo. Bratrova strana byla zrovna tak prázdná jako moje, ale stejně jsem to šel prohlédnout. Krabice byla odsunutá a matrace přiražená ke stěně. To nebylo neobvyklé, ale stejně jsem matraci odhodil stranou – zase nic. Vyrazil jsem z pokoje a začal prohledávat šatníky a malé sklepy. Byl jsem hrdý na to, jak jsem byl tichý, což byl jediný způsob, jak jsem se dostal k někomu, kdo se schovával. Došel jsem ke dveřím a když jsem k nim natáhl ruku, zaslechl jsem volající hlas, „Mám tě! Zapikala jsem tě!"

„Zatraceně!" vykřikl jsem. Nebylo pro mě neobvyklé nadávat i v tak mladém věku a jen vzácně jsem měl potíže za něco tak mírného jako „zatraceně". Začal jsem se plazit zpátky, když jsem za jedněmi dveřmi zaslechl pohyb. Můj bratr seděl na místě, kde jsem pikal a našel jsem tam i sestru. Věděl jsem, že v domě máme hlodavce, tak jsem je nechtěl vypouštět ven. Vyplazil jsem se z úzké ohrádky a postavil se. Můj bratr byl jako zkamenělý. Strašně se třásl a koukal na naši sestru. Nikdy neměl oči tak vykulené a zdálo se, že mě prosí o pomoc, zatímco mě pobízel, abych utekl. Čeho se tak bál? Šel jsem za ním a on zaječel. Zastavil jsem se, když jsem si uvědomil, co se dělo. Sestra neměla džíny a tričko, ale byla pokrytá špinavým oblečením a plyšáky. Nebýt vyděšené tváře mého bratra, zasmál bych se. Když se ke mně otočila, došlo mi, že to není moje sestra, ale něco strašného.

Její ústa měla divný tvar – koutky měla propadlé a úsměv byl skoro bezzubý. Zuby, které zůstaly byly žluté a hnily. Oči měla skoro hezké, ale byly hodně vlhké. Pokoušela se mrkat, ale oblast kolem očí sebou jen škubala. Neměla oční víčka. Byla tenká, plná modřin a celá žlutá. Zase zavolala, „Mám tě! Zapikala jsem tě!" Chytila mě a strčila do rohu, kde seděl můj bratr a třásl se. „Zůstaň tam!"

Nemohl jsem mluvit. Popadl jsem bratra a uvědomil si, že pláču. Čekala. Nemohl jsem mrkat, nechtěl jsem mrkat a rozhodně jsem se k ní nechtěl otáčet zády. Začala se mračit. Oči pořád mokré zúžila nejvíc jak to šlo. „ZŮSTAŇ. TAM!" vykřikla chraplavým hlasem, který ani trochu nebyl podobný tomu sladkému, kterým mě volala předtím. Z pusy jí vyletěla trocha krve a masa, jak křičela pořád dokola, „HLEDÁŠ! HLEDÁŠ! HLEDÁŠ!" Začala skákat, dupala po podlaze a z roztrhaného krku jí tekla krev.

Viděl jsem starší sestru stát za ní. Snažila se posbírat odvahu a praštit tu holku. Vzala jedno z uvolněných prken a zvedla ho nad hlavu. Když se ji pokusila celou svou silou praštit, holka se otočila, chytila prkno a praštila sestru do zad. „PODVÁDÍ!" Stěží vůbec mluvila a pokaždé, když vydechla, tak vyprskla krev, která jí stékala z koutků úst. Silně s mojí sestrou zatřásla, hodila prkno na druhý konec místnosti a křičela znovu a znovu, dokud jsem nesebral odvahu a konečně se nepostavil.

„D-dobře. Budu hrát." Stěží mě šlo slyšet, ale ona mě slyšela dobře. Znovu se se smíchem otočila. Zoufale jsem se podíval na svou sestru a otočil se do rohu. „Jedna... d-d-dva... t-tři..." Slyšel jsem smích a utíkající kostnaté nohy. Moji sourozenci se pomalu šli schovat, tentokrát společně. Věděl jsem, že byli v šatníku v mém periferním vidění a když jsem se otočil, drželi je lehce pootevřené. „... sto." zašeptal jsem.

Těžce jsem polknul a vydal se na lov. Kývnul jsem na svoje sourozence a zamířil do sestřina pokoje. V posteli něco bylo. Tentokrát jsem si nemohl být jistý, jestli to není ta holka. Zmáčkl jsem hrbolek a když se peřina poddala, řekl jsem si, že to bylo v pořádku. Podíval jsem se pod peřinu. Přeházel jsem oblečení na zemi a když jsem ji tam nenašel, váhavě jsem otevřel šatník. Viděl jsem ji tam a bál jsem se tam sáhnout. Ale stejně jsem to udělal. Prohrabával jsem se oblečením a botami a snažil se předstírat, že pod jedním z triček necítím kostnatou nohu. Odstrčil jsem nějaké oblečení visící na ramínkách na stranu a když jsem je pustil, chytil jsem se šály. Odstrčil jsem oblečení na druhou stranu a viděl, jak na mě zírají její nemrkající oči.

Roztřeseně jsem natáhl ruku, abych se jí dotknul. Když jsem jí stiskl rameno, moje ruka se potopila do jejího masa. Trhnul jsem rukou zpátky a vykoktal, „... našel jsem tě." Široce se usmála a hbitě skočila za mě. Zaklepal jsem se, když mi začala mnout ramena a když jsem se otočil, abych se na ni podíval, stáhl jsem šálu. Když už skoro vyšla ze dveří, přetáhl jsem jí šálu přes hlavu. Zajela jí perfektně do propadlých oblastí kolem jejich úst. Co nejvíc jsem ji utáhl a ona začala křičet o pomoc a bojovat se mnou. Moji sourozenci přiběhli a chopili se jí. Vzal jsem další kus oblečení a podával jim je, dokud jsme ji nesvázali tak, že se skoro nemohla hnout. Odtáhli jsme ji do nejmenšího šatníku na nejtemnější místo nahoře. Nacpali jsme ji dovnitř, zabouchli za ní dveře a zatarasili je několika prkny.

Nahoře už jsme spát nemohli, takže poslední měsíce, cojsme tam bydleli jsme leželi dole v obýváku a poslouchali, jak buší a chraplavě křičí přes roubík z šály ve snaze dostat se z šatníku. Když jsme si na konci léta konečně nasedli do stěhovacího auta, snažili jsme sepředstírat, že ji nevidíme, jak buší na okno pokoje mé sestry s šálou pořád uvázanou kolem hlavy.

http://www.creepypasta.org/creepypasta/hide-and-seek