Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

It Was All Yellow

Představ si tohle:

Jsi na plese a všichni mají stylové masky. Některé jsou ozdobené třpytkami a glitry, zatímco ostatní září jako diamanty. Všichni mluví o světských záležitostech a doufají, že je na nich vidět, jak moc se baví.

Trošku usrkneš svého martini a jak jdeš, tak ochutnáš ještě gin a vermut. Začne tě zajímat, proč jsi sem vůbec chodil. Je to jen další maškaráda a ty nejsi ten nejoblíbenější člověk v místnosti. Camilla, tvá společnice, jen hledá bohatého muže, kterého by si vzala.

Tohle se mi stalo asi před půl rokem.

Byla zima, žil jsem dobrý život, nedávno publikoval své příběhy do časopisů a sbírek krátkých příběhů. Camilla měla ráda divadlo a potkali jsme se na vysoké škole. Jednoho dne se mě Camilla z ničeho nic zeptala, jestli půjdu na maškarní ples, který se pořádal na panském sídle jejího kamaráda. Chtěl jsem se dostat z bytu ven, tak jsem souhlasil a vypůjčil si oblečení, které by se hodilo na viktoriánský maškarní ples. Koupil jsem si jednu z těch děsivých masek se zobáky a peřím, zatímco Camilla si koupila něco víc okouzlujícího.

Maškarní ples se konal na pozemku Tewksbury, velkém panství v srdci Nové Anglie. Měli tam takovou tu velkou místnost pro večírky. Ze stropu visel veliký lustr a zaléval stěny krásným oranžovým světlem. Ve vzduchu se vznášelo předstírání a snobství, a tak se nám to líbilo.

Bylo asi devět večer, když do místnosti vešel muž ve žlutém kabátě.

Měl zvláštní masku; takovou tajemnou, že jste nevěděli, jak si ji dostal na hlavu. Jedna z dam zděšeně zalapala po dechu a ostatní se šklebili, zatímco se skláněli v respektu. Já sám se při pohledu na muže ve žlutém kabátu otřásl. Podivný muž přikývl a posadil se za prázdný stůl vzadu.

Muž v masce bez tváře se usadil a zíral do dálky. Obracel hlavu a zíral do různých částí místnosti a díval se úhly, kvůli kterým by musel otočit i masku. Ale to se nestalo – jako by měl masku přilepenou k obličeji. Prsty v rukavicích ustavičně klepaly na dřevěný stůl. Ten zvuk se mi ozýval v hlavě, přestože seděl o několik stolů dál. Má společnice si toho povšimla, ale mávla nad tím rukou. Zíral jsem na jeho tajemnou nepopsatelnou masku, nevědom si zla, které se v ní skrývá.

Cizinec se na mě taky díval.

Snažil jsem se odvrátit oči a soustředit se na Camillu. Všimla si mého strachu a pohlédla na cizince. Jakmile se na něj podívala, začala se tvářit stejně jako já.

„Nedívej se na něj, Trente," zašeptala. „Jen si užívej noc."

Přikývl jsem. Dalších pár hodin jsem cítil, jak se na mě dívá. Z jediného pohledu jsem skoro šílel, tak jsem si dal sklenici šampaňského, abych na něj zapomněl. Nevěděl jsem, kolik toho ještě zvládnu.

Vše se obrátilo k horšímu – hostitel prohlásil, že čas na tanec započal.

Žlutý Cizinec pomalu vstal a rozešel se ke mně a mojí společnici. Jeho chůze byla nepřirozená a jeho pohled se soustředil jen na Camillu. Cizinec se hluboce díval zpod svojí děsivé masky. S každým krokem byla Camilla víc zděšená a zhypnotizovaná, jako zvíře chycené do pasti. Byl jsem přimrzlý k židli, zatímco on pomalu kráčel k našemu stolu.

Beze slova k ní natáhl ruku. Camilla se na mě vyděšeně a bezmocně podívala. Vzala ho za ruku a spolu přešli doprostřed sálu.

Seděl jsem tu a čekal. Bál jsem se o ni.

Napětí rostlo.

Najednou odbila půlnoc. Venku jsem slyšel pleskání deště.

Zatímco lidé pomalu tančili sálem, hostitel všechny požádal, ať si sundají masky a ukáží své pravé tváře. Byla to chvíle, na kterou všichni čekali. Lidé si začali sundávat masky a ukazovali svým partnerům jejich pravé tváře.

Podíval jsem se na Žlutého Cizince. Camilla si sundala svou masku a pak sledovala maskovanou postavu. Zasáhlo ji náhlé uvědomění a z jejích očí vyřazoval čistý strach. Promluvila k němu a vskutku, v očích se jí zračil strach. Camilla se vytrhla z jeho sevření a rozešla se směrem ke mně.

„Musíme jít," řekla. Očima jí pronikalo šílenství.

A tak jsme odešli. Když jsme šli k jejímu autu, naposled jsem se ohlédl na starou budovu. Viděl jsem ho stát v deštivé noci. Ve žlutém kabátu mě sledoval zpod masky. Jeho děsivé, cizí masky. Z tohoto úhlu to vypadalo skoro jako normální tvář – pokud se tomu tak dalo říkat. Ohavně znetvořený bledý kus masa bez zdání lidskosti. Bez očí, uší, nosu nebo úst. Jen znetvořené maso, tupě se posunující ve své podobě.

Nebe rozčísl blesk.

Viděl jsem jeho pravou podobu. Nebylo to nic víc než letmý pohled, ale zašklebil jsem se strachy. V ten krátký moment jsem zahlédl dlouhou rozeklanou korunu zdobící hlavu Žlutého Cizince a černé stínové úponky vycházející z jeho žlutého pláště. Poté, co obraz vyblednul, zaslechl jsem stovky démonických šepotů kvílících v noci a přidávajících se k bouři.

„Nedívej se," řekla, „pro tvé vlastní dobro."

Odvrátil jsem oči.

„Co ti udělal?" zeptal jsem se. „Proč se ho tak bojíš? Camillo -?"

„Prostě mlč," řekla.

Po zbytek jízdy domů jsme nemluvili. Ani jsme si nezavolali, když jsme došli domů. Nešla se mnou ani ke dveřím, ani mi neřekla dobrou noc. Sledovala mě od jejího auta a odjela. V dešti jsem zahlédl její tvář a zajímalo mě, jaké hrůzy si dnes prožila.

A dny ubíhaly.

Týdny ubíhaly.

Měsíce.

Ale Žlutý Cizinec mě stále děsí ve snech a sleduje mě i při těch nejnudnějších a nejobyčejnějších příležitostech. Jeho přítomnost vstoupila do mého vnímání reality – nevěděl jsem, co bylo opravdové a co ne. Zamknul jsem se v bytě a vycházel ven, jen abych si koupil jídlo a další potřebné věci. Ve světě jsem neexistoval.

Tak to pokračovalo, dokud jsem neměl pět kilo nadváhu a hlava mě bolela z nocí, které jsem sám propil. Tou dobou mi přišel dopis - a jak hodící se byla barva obálky: žlutá.

Pane Trente,

Moje nejdražší Camilla dnes zemřela. Byla postižena smrtelnou nemocí a požádala mě, abych vám toto doručil.

Před její předčasnou smrtí se její zdraví zhoršovalo a přicházela o zdravý rozum. Nebyla to Camilla, kterou jste znal. Její překrásná tvář byla znetvořena. Hlas měla chraplavý z toho, jak v noci křičela. A její krásné kaštanové vlasy zbělely.

Nebyla to Camilla, kterou jsem znal.

V jejích posledních týdnech křičela ze spaní – mluvila o zvláštních místech a lidech; Carcosa, Hyády a Král. Taky volala na vás. Měla podivný odpor ke žluté, k maskám a maškarním plesům.

Na smrtelné posteli vám něco napsala. Modlím se, aby to, co vám napsala vneslo světlo do vašeho znaveného života.

S pozdravem R. Chambers

Byl k tomu připojený vzkaz. Nebylo to nic víc než škrábance:

„TRENT
SPOLUPRÁCE
MUŽ
ŠPATNĚ
ZLÝ

MOC
KABÁT
SMRT
CIZINECKÝ
POLIB ARCHU"

Za tím listem papíru byl normálnější vzkaz:

Trente,

Nezapomněla jsem na tebe. Tvůj strach.
musíš mi odpustit, že jsem ti neřekla, co jsem viděla. Ale chtěla jsem tě chránit.
Chránit tě před NÍM. Ochránit tě před jeho sevřením.
Ale opravdu mi musíš prominout znalosti, které ti propůjčím. Pochybuji, že se ti bude spát dobře.

Pořád si pamatuji, co mi řekl poté, co jsem ho požádala, aby si sundal masku a já si mohla prohlédnou jeho tvář.

„Nenosím masku."

https://creepypasta.fandom.com/wiki/It_Was_All_Yellow