Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Church in the Woods: The Book (3/5)

„Co se děje Marcusi?" zeptala se Victoria. „Vypadáš strašně bledě, jsi vyděšený?"

Světlo z telefonu, který jsem zapnul mi svítilo do tváře. I když mi světlo svítilo do očí, pořád jsem viděl tu strašnou postavu přede mnou.

„Ř-říkala jsi... váš bůh?" vykoktal jsem. „Uctíváte tuhle věc?" řekl jsem pořád neschopný od toho odtrhnout oči.

Couvnul jsem a ztratil rovnováhu. Okamžitě jsem spadl na sedadlo za mnou. V zádech mi vybuchla ostrá bolest a vyrazil jsem si dech. Zůstal jsem ležet a cítil bolest v zádech.

„Marcusi, jsi v pořádku?!" zeptala se Victorie a přiběhla za mnou. „Jsi zraněný?"

Okamžitě se otevřely dveře a naplnily pokoj jasným světlem.

„Co se tu sakra děje?!" zařval naštvaný hlas.

Victoria vyskočila. „Nic, jen jsme tu dělali malou prohlídku, když Marcus spadnul," řekla.

„Marcus?" odpověděl hlas překvapeně. „Ty jsi na naše místo uctívání přivedla někoho z venku?!"

Slyšel jsem rychlé kroky, které se pak zastavily u mě. Moje oči si úplně nezvykly na světlo, takže jsem viděl jen částečně osvětlenou postavu, asi muže. Bylo jedno, kdo to byl, protože zněl velmi naštvaně. To by mohl být ten moment, kdy mě pošlou domů.

„Upadl. Nevím, jestli se nezranil," pokračovala Victoria.

Muž si povzdechl. „Vypadá pěkně pomláceně. Můžeš se pohnout?" zeptal se a podíval se na mě.

Ještě jsem to nezkusil, ale podařilo se mi pohnout rukou, a pak i nohama. I přes přetrvávající bolest v zádech se zdálo, že jsem si nic nezlomil.

„Myslím, že budu v pořádku," odpověděl jsem slabě. Pomalu jsem začal vstávat a muž mi šel pomoct.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku Marcusi?" zeptala se Victoria znovu.

„Bude v pořádku," řekl muž a pomáhal mi jít směrem ke dveřím.

Když si moje oči konečně zvykly na světlo, rozeznal jsem jeho obličej; byl to Terrance. Jakmile jsme došli k východu, zavřel za námi dveře. Bylo dobré být odtamtud pryč, zpátky v chladu haly. Očividně jsem se potil, protože jsem na hrudníku viděl velké skvrny.

„Podívej. Vím, že jsi náš host a tohle všechno, ale potřebuju, abys ukončil ty tvoje malé průzkumy," řekl mi, než svou pozornost obrátil zpátky k Victorii. „Pro tebe platí to samé, to bys měla vědět. Měla bys odpočívat. Máme štěstí, že tobě a dítěti se nic nestalo. Žádné další průzkumy, ať už se nic takového nestane," řekl ostře. Přišlo mi, že nám nadává jak malým dětem. „Jen si zapamatuj, že jsi tu kvůli práci," řekl a vrátil se k mně. „Takže pokud se budeš soustředit jen na to, to bude jedině dobře. Teď běž a vykoupej se, večeře bude brzy připravená. Koupelna je na konci chodby vlevo. Hlavně si dej pozor, ať zaklepeš, než vstoupíš. Teď běž."

Slabě jsem přikývl a když jsem odcházel Victoria mi věnovala omluvný pohled. Nebyl jsem na ni za to naštvaný. Jak bych mohl? Byla moje chyba, že jsem tak hloupě spadnul. Šel jsem nahoru se umýt. Když jsem skončil bylo už 18:03. Věděl jsem, že mi Terrance řekl, ať nepřijdu pozdě, ale taky jsem tam nechtěl přijít jako první.

Musel jsem skončit. Rychle jsem šel dolů do haly a prošel dveřmi vlevo. V chodbě jsem cítil vůni jídla. Čím víc jsem se blížil k druhé straně chodby, tím byla vůně silnější. Když už jsem došel na konec kručelo mi v žaludku a v puse se mi začaly tvořit sliny.