Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The White Doors

Hrůza v reálném životě nepřichází najednou, není to šok nebo reakční výkřik. Hrůza v reálném životě je pomalé uvědomění, které se stává během let. Potřebuje to čas, aby to zplesnivělo, rozložilo se a rozšířilo. Opravdová hrůza je bolestivá, často smutná a tragická. Je to pomalé zhoršení, oddělující vás od všech podob klidu, pohodlí a štěstí. Je to ten druh hrůzy, jaký jsem cítil od doby, co jsem se dozvěděl o matčině úmrtí.

Okolnosti její smrti nic neulehčovaly. Nebyla to pomalá smrt, nebyl čas na závěť, nebyl čas si zvyknou a rozloučit se. Nebojovala léta s nemocí nebo infekcí. Nebyla stará a neblížila se konci svého života. Smrt si pro ni přišla rychle a nečekaně. Poté, co se matka rozvedla a bratři se odstěhovali, žila sama. Byla zaneprázdněna prací pro kostel a starala se o své rodiče. Mých posledních pár návštěv jsem si všiml, že je slabší než většina žen jejího věku. Hodně zhubla a zdálo se, že pro návštěvníky hladověla. V očích měla pohled, který se mi nelíbil; byly beze spánku, plné paniky a zlomené. Zdálo se, jako by mi chtěla něco říct, ale nemohla. Namísto toho se jen smutně usmála a změnila téma hovoru. Řekli mi, že ji jedné pozdní říjnové noci bratr našel zamknutou v koupelně ležet nahou ve vlastní krvi s prořízlými zápěstími. Bylo jí šedesát-tři.

Sebevražda byla podle katolické církve vážný hřích a s tím, že matka byla oddaný katolík jsem si nemohl pomoct a zajímalo mě, jestli v její smrti bylo zahrnuto něco dalšího. Nic skandálního nebo nějaké spiknutí, ale něco divného a nepříjemného, o čemž jsem přemýšlel už od doby, co jsem byl dítě. Byl to náš rodinný dům a přesněji dřevěné dveře.

Všechno to začalo potížemi se spaním. Tak dlouho jak si pamatuji, tak jsem měl v domě rodičů problémy s usínáním. Babička mi říkala, že jako malé dítě jsem míval strašné noční můry. Dávala na mě pozor ve dne, když rodiče byli v práci a večer, když si vyšli na večeři. Řekla, že mě sledovala, když naše sousedství zasáhla ošklivá bouřka. Té noci bylo spatřeno tornádo, ale nic se nestalo. Ale blesky zasáhly elektřinu našeho domu. Babička přiběhla do pokoje, jelikož se bála, že by silný vítr mohl rozbít okno nad mojí kolíbkou. Bála se ještě něčeho jiného. Když mě babička zvedla z kolíbky, řekla, že v pokoji něco cítila, něco nového, jiného a temného. Moje babička, která přišla z Itálie do Ameriky a rodičům řekla, že té noci v domě cítila divnou přítomnost a prosila je, aby jé dovolili modlitbu na odstranění maloika, starou pověru. Ale moji rodiče byli nábožensky založení a věřili v anděly a démony, ne ve venkovské povídačky. Nechtěli mít co do činění s kletbami a pověrami.

Když jsem byl starší, noční hrůzy dál pokračovaly jako noční můry. Nebylo neobvyklé, že jsem se probudil pár hodin po usnutí a bál se jít znovu spát. Později ve škole jsem měl problémy s nespavostí, protože jsem několik dní nespal, dokud jsem nemohl usnout rychle. Až poté, co jsem odešel na vysokou jsem mohl spát klidně.

Problémy se spaním přisuzuji dveřím v domě rodičů. Byly to obyčejné velké dřevěné dveře s žádným dalším zařízením nebo ozdobami. Přesto vypadaly zlověstně. Hledal jsem malé vzorce, tvary a obrazce, což by jiný člověk dělal s mraky. Čím víc jsem se koukal, tím víc jsem viděl, dokud obrazce nezačaly být jasné. Podivné vyhladovělé postavy, nahé do půl těla nebo s vysvlečenou nohou, vzteklými psy a vousatým mužem. Viděl jsem i tváře, rozšířené oči, otevřená ústa někdy vytvořená suky ve dřevě. Všechno utrpení těchto duší se nějak uchytilo ve dřevě.

Dveře koupelny v přízemí byly nejhorší. Byly vedle dveří, které vedly do sklepa a klíčová dírka byla malá. Občas se to zaseklo nebo se to naopak samo otevřelo. Dveře do koupelny také měly ten nejpodivnější design. Uprostřed dveří bylo něco, co vypadalo jako žena v bolestech, jako by rodila. Její tvář byla rozmazaná ve svislých čarách. Z jejího břicha vylézalo něco, co podle mé dětské představivosti byl tvor s doširoka otevřenýma očima.