Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

I Was Almost Involved in a School Shooting

Tohle jsem chtěl někomu říct už dlouho. Jediný člověk, který zná celý příběh je má žena, a i ta to zjistila až poté, co jsme byli zasnoubení. S nikým jsem o tom nemluvil, protože všichni, kdo to ví si o mně myslí, že jsem nemocný. Od té doby uběhlo patnáct let, takže se konečně cítím dost bezpečně na to, abych si o tom anonymně promluvil.

Ve škole jsem to měl těžké. Traumatické události mého dětství zkombinované s hormonálními změnami ze mě nedělaly bezstarostného člověka. Teď by se dalo říct, že jsem celkem hezký, ale tou dobou jsem měl 160 cm a byl bledší než vyprané prádlo. Moje koníčky a zájmy se vždy odehrávaly uvnitř nebo jsem byl sám v přírodě a bylo pro mě těžké s někým se spřátelit. Byl jsem vlk samotář, před kterým vás všichni varují.

Jediný přítel, kterého jsem ve škole měl byl můj učitel tvůrčího psaní, pan Artis. Byl to starší pán, ale myslím, že ve mně viděl něco ze sebe. Nechal mě schovávat se ve své kanceláři před dětmi, které se mi denně posmívaly. Mluvili jsme o psaní, o tom, co jsme četli, ale většinou jsme mluvili o životě.

Párkrát mě uklidnil. Měl jsem strašnou depresi, přemýšlel jsem dokonce o sebevraždě. Nikdy jsem se o to nepokusil, protože tu byl vždycky pro mě. Mluvil se mnou o věcech, kterým by nikdo jiný nerozuměl. Rozuměl vzteku jako nikdo jiný. Nenáviděl jsem kluky, co mě šikanovali, nenáviděl jsem holky, co se mi smály, když jsem procházel kolem, nenáviděl jsem učitele, kteří dělali, že nic nevidí, anebo ty, jako mého učitele tělocviku, kteří to téměř podporovali.

Myslím, že nebýt pana Artise tak bych teď nemohl vyprávět svůj příběh. Kdybych si s ním nemohl promluvit, svěřit se mu, sebeopovržení, vztek a odpor by přetekly mnohem dřív. Jsem mu za to vděčný.

V prvním roce střední školy pan Artis onemocněl. Neřekli nám, co mu bylo, ale chyběl asi měsíc. To, že jsem k nikomu nemohl mluvit na mě dolehlo. Sám jsem do jeho kanceláře nemohl, takže jsem přišel o svou skrýš. To znamenalo, že ze mě byl lehčí cíl. Ti kreténi, co mě denně trápili nabrali ve své hře na intenzitě.

Skoro každý den byl peklo. Šikana přešla z posměšků do fyzického ubližování. Jednou mě udeřili do nosu, jindy mi zas přirazili ruce do dveří od skříňky a zamčeli je.

Aby toho nebylo dost, máma s tátou se dost hádali. Po týdnů hádek máma odešla. Ani jeden z mých rodičů mi nerozuměl, ale máma se snažila. To, že mě nechala samotného s tátou je něco, co jsem jí ještě za těch patnáct let neodpustil.

Vím, že to, co jsem udělal bylo hloupé. Vím, že to bylo to nejdrastičtější řešení něčeho, co by se za čas změnilo. Ale tímhle způsobem jsem to neviděl. Táta měl v garáži zbraň. Byla nabitá a schovaná pro nouzové situace, jako když chodil na střelnici se svými kamarády.

V pondělí jsem si vzal zbraň do svého pokoje. Táta si nevšiml, že byla pryč, protože šuplík, ve kterém ji nechával byl skoro prázdný. Pózoval jsem s ní před zrcadlem a nacvičoval si ledový pohled. Přesně jsem věděl, co chci udělat, i když myšlenka, že si vystřelím mozek mi párkrát prolétla myslí. Ale nechtěl jsem odejít takhle, chtěl jsem zanechat trvalý dojem.

Sedmnáctkrát jsem si přepočítal kulky; byly jenom tři. Nevěděl jsem, kde najít víc nábojů, takže si budu muset každý výstřel spočítat. Jedna kulka byla pro Johna Cartera, blbce, co mi do skříňky nastrkal balonky naplněné močí. Další kulka byla pro Mika Wallace, který mě týdny vodil za nos, předstíral, že je holka, a pak se mi vysmál, když jsem „ji" pozval na rande. Poslední kulka patřila mně, nechtěl jsem jít do vězení a stejně tak jsem nechtěl dál žít.

V pátek jsem si pistoli strčil za džíny a vzal si mikinu, abych ji zakryl. Všechno bylo jiné, příchod do školy, jako by to byl sen. Škola samotná vypadala jako kulisa v televizním pořadu, všechny konverzace se rozplývaly v pozadí jako mumlání. Když si na to teď vzpomenu, předpokládám, že jsem se emocionálně od té situace oddělil.

Když jsem procházel chodbami byl jsem klidný a rozvážný a rozhlížel se po svých obětech. Bylo brzo a hodiny ještě nezačaly, ale napadlo mě, že John Carter bude v tělocvičně hrát basketbal. Odhodlaně jsem šel chodbou do atletického křídla.

„Harolde!" Zaslechl jsem známý hlas a zastavil se. Otočil jsem se a viděl pana Artise stát ve dveřích své kanceláře. „Pojď dovnitř, musím s tebou mluvit."

„Hej- ach, rád vás vidím." Divně jsem se na něj usmál. „Poslouchejte, teď jsem trochu zaneprázdněný, může tohle počkat?" Byl jsem muž na misi, nechtěl jsem přijít o tu energii.

„Ne, nemůže, pojď dovnitř." Jeho tón byl milý, ale přísnost byla nepopiratelná. Podržel mi dveře otevřené, a pak vešel za mnou.

Zeptal jsem se ho, proč mě chtěl vidět a on řekl, že si prostě chtěl popovídat. Zeptal se mě, jak to šlo, zatímco byl pryč, ale nechtěl jsem mluvit. Odpovídal jsem mu stručně, chladně, vůbec ne tak, jako obvykle. Přišlo mi, že ví, že se něco děje, ale nechtěl mě do ničeho tlačit.

Když jsem se natáhl na židli a přál si, aby mě prostě nechal být, moje mikina se lehce nadzdvihla a boule byla víc viditelná.

„Harolde," zašeptal pan Artis, „Na co to probůh máš?"

Začervenal jsem se rozpačitostí, že jsem byl přistižen a srdce mi začalo bít v uších. Věděl jsem, že je konec. Pan Artis byl sice super, ale pořád to byl učitel. Předpokládal jsem, že zavolá mým rodičům a policii, vyhodí mě ze školy a možná mě i pošlou do vězení.

Snažil jsem se promluvit, ale nešlo to. Slova se mi zadrhávala v krku, oči se mi zalily slzami a prostě jsem se zlomil. Tíha světa, kterou jsem nesl mi nakonec zlomila záda a mohl jsem jen brečet. Pan Artis neřekl ani slovo, jen čekal, až se seberu. Když se mi to nakonec povedlo, řekl jsem mu o všem, čím jsem si prošel. Nikdy jsem se před ním nerozbrečel a když jsem ze sebe vylil emoce bylo to překvapivě ulevující.

Když slzy přestaly téct a došla mi slova, pan Artis se natáhl po pistoli.

„Zadržíte mě?" zeptal jsem se.

„Ne. Co dobrého by to udělalo?" zeptal se on.

Nemohl jsem se přestat omlouvat, ale oči pana Artise byly milé a řekl mi, že všechno bude v pořádku. Řekl mi, že chápe, co jsem chtěl udělat, ale že to bylo špatné řešení. Uklidněný jeho přítomností a být schopný to konečně někomu říct jsem s ním skoro souhlasil.

Dal jsem zbraň panu Artisovi a on řekl, že ji zlikviduje. Věděl jsem, že táta bude naštvaný, že zmizela, ale to byl problém na jindy. Za všechno jsem panu Artisovi poděkoval a odešel do třídy.

Přišel jsem pozdě na španělštinu, ale řekl jsem učitelce, že jsem byl na ošetřovně. Señora Millerová se mě na nic neptala, moje oči byly pořád červené. Zbytek hodiny proběhl bez nějakých zvláštních událostí, ale zrovna když měl zazvonit zvonek, ředitel přišel přes reproduktory něco oznámit.

„Mohu prosím mít vaši pozornost? Včerejší noci, v 20:06 naše škola přišla o milovaného člena naší fakulty. Pan Gideon Artis včerejší noci došel klidu po životním boji s dědičnou chorobou. V úterý se za něj bude konat bohoslužba, všichni se mohou účastnit a celý týden budou dostupní poradci pro všechny studenty fakulty, kteří by si chtěli popovídat o svých nesnázích. Teď budeme mít za pana Artise pět minut ticha."

Když oznámení skončilo, ve třídě se ozývalo lapání po dechu, ale Señora Millerová nás uklidnila. Z respektu jsme sklonili hlavu a seděli v tichu.

Často přemítám, co se toho dne stalo. Zajímá mě, jestli byl pan Artis duch, ale vypadal tak reálně. Můj duševní stav byl toho dne od zdravého hodně daleko je možné, že to všechno byly moje halucinace; moje podvědomí hledalo způsob, jakým mě odradit od příšerné chyby.

Největší záhada ze všeho je ta zbraň. Vím, že jsem ji vzal z tátova šuplíku, pamatuji si, jak jsem počítal kulky znovu a znovu. Pamatuji, jak jsem se cítil, tu tíhu u pasu a vím, že jsem ji předal panu Artisovi. Příští týden můj táta šel na střelnici a já už byl připravený na to peklo, co nastane, když ji nenajde. Až na to, že ji našel. Byla přesně v šuplíku, pořád nabitá třemi kulkami.

Nedokážu ty události vysvětlit, ale myslím, že část mě se zajímá, jestli se o mě pan Artis nechtěl ještě naposledy postarat.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/I_Was_Almost_Involved_in_a_School_Shooting