Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Plot Holes

Den, kdy jsem našel svou první trhlinu byl den, kdy můj nejlepší kamarád vstal z mrtvých.

Byli jsme na střední a byli jsme hloupí. Jmenoval se Jake a rádi jsme po škole chodili do starého opuštěného domu v lese, kde jsme se poflakovali. Dělali jsme hloupé teenagerské věci. Upřímně, bylo to pěkně velké místo. Byl to dvoupatrový dům se sklepem, třípatrový, pokud jste počítali i podkroví. Říká se, že dům nechala před lety postavit stará žena, aby se dostala pryč od městského života, ale z nějakého důvodu to nikdy nedokončila. Pravděpodobně zemřela. Tak jako tak, když přestala, dům byl skoro dokončený, ale nikdo se neobtěžoval ho dostavět, takže teď to tu jen stojí a hnije.

Tak jsme se tam s Jakem flákali, navzájem se děsili a prozkoumávali to místo. Na co jsme se cítili. Obvykle jsme byli opatrní – nebo jsme měli štěstí – ale nikdy jsme se ničeho neobávali.

Když jsme prozkoumávali dům, pod Jakem se prolomily prkna a spadnul. Nikdy jsem si neuvědomil, jak špatný musí stav domu být, protože když dopadl na první patro, to se prolomilo taky a spadl do sklepa. Seběhl jsem dolů a podíval se proraženou dírou v prvním patře. Byla tma, ale většinou jsme byli dost prozíraví na to, abychom si přinesli baterky, tak jsem na něj posvítil. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděl.

Jedno z prken muselo dopadnout na správný úhel, když Jake dopadl. Probodlo mu břicho jako kopí. Viděl jsem ho se pohnout a chytit ho. Dokonce jsem ho slyšel bublat... a pak to přestalo.

Byl mrtvý. Byl jsem si tím jistý. Zabila ho naše hloupost. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co dělat.

Tak jsem prostě... utíkal. Utekl jsem z domu a nechal ho tam.

Byl večer, kdy jsem dorazil domů a šel přímo do pokoje. S nikým jsem nemluvil. Nezastavoval jsem se. Chtěl jsem se jen schoulit a zapomenout na to. Rodiče se se mnou pokoušeli mluvit, ale předstíral jsem spánek, a tak odešli. Později té noci nám zavolali Jakeovi rodiče a ptali se, kde Jake je. Vzbudili mě a řekl jsem jim, že nemám ponětí. Poté přišlo obvyklé, „No, pokud ho uvidíš, zavolej nám!" Přikývl jsem a šel spát.

Příštího dne jsem si před odchodem do školy prošel ranním rituálem tak trochu v transu. Nechtěl jsem jít, ale nemohl jsem zůstat doma. Byl jsem si celkem jistý, že Jakeovi rodiče mě už z něčeho podezřívali. Tak jsem šel. Škola byla... stejná jako obvykle. Lidi ráno chodili a mluvili. Šel jsem ke skupině kamarádů, se kterými jsme chodili ven. Pak zazvonilo a moje srdce se zastavilo.

Byl tu Jake.

Stál tu, smál se a byl prostě sám sebou. Když mě uviděl, ohlédl se a zašklebil se předtím, než za mnou přišel. Řekl nějaký vtip, ale já ho neslyšel. Jen jsem dál zíral.

„Hele, jsi v pohodě?" zeptal se a zdálo se, že začal mít obavy.

„Nejsi... jsi v pohodě?" Bylo vše, co jsem dokázal zamumlat.

„No, jo! Proč bych neměl být?" zasmál se trochu a divně se na mě podíval.

„Ty, ty... nic nevíš?" snažil jsem se vyjádřit co nejcitlivěji. Nechtěl jsem, aby to věděl někdo jiný, ale myslel jsem, že to stačí, aby si to uvědomil. Pokud ano, nedával to najevo.

„Co bych měl vědět?" odpověděl, a pak zazvonil zvonek. Rozloučil se, a než odešel do třídy. Jen jsem tam zíral v šoku. Proč byl můj kamarád tady? Viděl jsem ho zemřít! Alespoň by měl být v nemocnici! Ale on byl v pořádku.

Šel jsem do třídy, ale nemohl jsem se soustředit. Dál jsem přemýšlel o Jakeovi a že by měl být mrtvý. Dál jsem přemýšlel, jak mohl přežít, ale pořád jsem nemohl vyplnit tuhle velkou, záhadnou díru. Po hodině jsem se rozhodl, že se půjdu podívat na dům.