Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Rainbow Factory

"Příběh o duze není tak krásný jak si myslíme."

Hodně dlouho se povídají pověsti o tom, jak se v Equestrii vlastně vyrábí duha. Zatímco je velké množství Pegasů zaměstnáno v Duhovém oddělení továrny na počasí, většina z nich dělá tu nižší práci. Je známo že velké proudy Spektra, jednotlivých barev duhy proplouvá velkými branami a vlévá se do obrovských kádí. Odtud pracovníci opatrně rovným dílem míchají spektrum do ztvrdlých duhových bazénů, které jsou v celé továrně a městě, které ji obklopuje.

Potom je tato směs napumpována do spodního patra, kde ji zaměstnanci rozkládají a ukládají, dokud ji aktivní Pegasové počasí nerozmístí.

Ale nikdo neví, jak se vyrábí jednotlivá Spektra. Nikdo nikdy nevidí, jak jsou přinášeny zásoby a nikdo nemá ponětí, z čeho se vlastně duha vyrábí. Turisté, kteří navštíví továrnu jsou dovedeni k děsivé a holé stěně s masivními pevnými dveřmi, které zakrývají vchod před každým poníkem. Zatímco většina továrny má spoustu cedulí a stavba je bublinkovitá a vítající, vrchní patro Duhové továrny je chráněno tvrdými obrázky potencionálních nebezpečí a smrti a mračná stěna není vyrobena z čistě bíle jako zbytek města, ale z černé, tiše hřmící mlhy.

Abyste se stali zaměstnancem vrchní Duhové továrny, musíte obětovat jakýkoliv život venku za těmito černými zdmi. Pracovníci musí odpřisáhnout mlčenlivost a je jim zakázáno odejít, takže musí žít v továrně samotné. Těch pár, co se jim podařilo dostat ven jinak, než v pytli na mrtvoly byli psychicky narušení, až moc poškození na to, aby o tom, kdy mluvili. Bylo navržených hodně teorií; temná magie z chycených jednorožců, chemické a ekologické nebezpečí, který by žádní poník se zdravým rozumem netoleroval. Dokonce se přemýšlelo o další neznáme Celestiné sestře, odsouzené vytvářet Spektrum místo toho, aby zvedala Slunce nebo Měsíc. Ani jedno z nich nemohlo být dál od pravdy.

-----

„Ale s duhou to není ani tak těžké, jakmile ji poznáš s pomocí magie přístroje Pegasů."

„No tak, Orione! Přijdeme pozdě na náš finální test!" zavolala Scootaloo na svého kamaráda.

Teď už byla starší, v posledním ročníku letecké školy. Jako ostatní Pegasové ve škole byla kvůli testu pořádně nervózní. Ti, co prošli byli obdarováni svobodou světa, aby našli své značky, pokud se tak už nestalo a stali se z nich pracující poníci. Nikdo nevěděl nebo nikdo nepřemýšlel nad tím co se stalo hříbatům, která testem neprošla. Nebylo to běžné, ale pokaždé se našel jeden nebo dva z každé třídy, co nedokázali předvést precizní manévry a úkony.

Na ty, co selhali bylo shlíženo svrchu tím nejhorším způsobem, byli nenáviděni a všichni se jim vyhýbali. Mrakodal vždycky mezi svými občany živilo jistou formu nacionalismu. Pokud jste nebyli nejlepší nebo nevykazovali potenciál být nejlepší, nebylo vám dovoleno být součástí tohoto „úžasného kolektivu". Scootaloo se posunula, když se k ní postavil Orion, vysoký, ale i tak poměrně hubený poník. Načechral si svá světle hnědá pera a věnoval jí pokus o úsměv plný obav, když se rozhlížel po místě, kde seděl. Seděli ve velké otevřené místnosti shlížející na koloseum, s dalšími absolvujícími Pegasy. V dálce byla viditelná Duhová továrna. Orion se k ní zahleděl a polknul.

„Co se děje Orione? Bojíš se, že dostaneš jen konečné práce na sněhové lince?" Orion se trochu zasmál, pak zavřel oči a povzdychl si.

„Ne... jenom... já nevím. Nemyslím si, že to zvládnu. Co když selžu? Co když neselžu, ale stejně si povedu tak špatně, že mě nikdo nebude mít rád? Nevím, jestli zvládnu deportaci. Kam vůbec půjdeme?"