Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Why I Became an Atheist

Ateisté mají celkem špatnou reputaci. Když nábožensky založený člověk to slovo uslyší, často je to naplní strachem nebo vztekem. Osobně myslím, že možnost, že Bůh, kterému oddali svůj život je falešný je naplňuje prázdným smutkem.

Nevěřím v Boha. A s tím nevěřím ani v duchy, ghúly a jiná monstra. Tohle není příběh o nějaké nadpřirozené hrůze, která kráčí nocí. Pokud takové věci existují, já je neviděl. Nejprve musíte pochopit, že jsem skeptik. Věřím, jen když mě přesvědčí důkazy. Proto jsem ateista.

To, co jsem viděl je mnohem děsivější než jakékoliv monstrum.

Vždycky jsem nebyl ateista. Já i můj otec jsme byli velmi zbožní. Byli jsme zapojeni v náboženském hnutí, které se jmenovalo Následovníci Cesty. Nebyla to nějak velká skupina. Zatímco jsem byl v sektě, nikdy neměla přes dvacet-pět členů; včetně dospělých a dětí.

Teď si uvědomuju, že ta církev, jak jsme tomu říkali byla ve skutečnosti kult.

Příběh, který budu vyprávět se odehrává v době, kdy mi mělo být šestnáct. S tátou jsme se k hnutí připojili o rok dříve. Poté, co jsme se přestěhovali, můj otec, hluboce duchovní muž nebyl schopný najít církev, která by se mu líbila. Cítili jsme se jako dva chlapi bez domova. Pochopte, když jste hodně náboženští, stane se to středem vašeho života. Život bez církve může být jako život beze smyslu. Ale táta nakonec promluvil s lidmi ve správných kruzích a než jsem si to uvědomil, třikrát týdně jsme chodili na setkání Následovníků Cesty.

Nikdy jsem v tom neměl moc na výběr. Víte, můj otec byl poměrně přísný. Vyrůstal jsem bez videoher a internetu. Každý den po večeři, než jsme šli spát, tak jsme s tátou četli písmo svaté a diskutovali, jak obohatit naše spojení s Bohem. Možná to zní divně, ale nikdy jsem si nestěžoval. Táta byl konzultant ve strojírenské firmě, takže jsme se hodně stěhovali. Nikdy jsem neměl dost blízkých přátel, takže můj nejbližší společník byl táta. Máma zemřela, když mi bylo deset, tak jsme měli jen jeden druhého. Byl to jediný život, který jsem znal.

Než jsme se přidali k Následovníkům, mým jediným kamarádem byl Medvěd. Medvěd byl náš obrovský leonberger. Pokud žádného neznáte, tak jsou to vysocí podsadití psi s úžasnými osobnostmi. Miloval jsem Medvěda. Dostali jsme ho krátce poté, co máma zemřela. Pomohl mi dostat se těžkými časy v životě.

Když mě táta začal brát na setkání Následovníků, byl jsem šokovaný, jak odlišné to bylo od ostatních kostelů, do kterých jsem chodil, když jsem vyrůstal. Vlastně jsme se ani nesetkávali v kostele. Každé setkání se konalo v domě jednoho ze členů církve. Vedoucí, Ross nás prováděl lekcemi čtení z písma a modlitbami. Podobně jako jinde, osoby pod šestnáct odcházely ze setkání a dělaly aktivity, které patřily k jejich mladému věku. Pro nás to obvykle znamenalo psát výtah z písma nebo modlení.

Největší rozdíly byly v našich vírách. V našich očích byla naše skupina vyvolený kruh slova Božího. Lidé, kteří v neděli každé ráno chodili do kostela byli jen loutky procházející si svými náboženskými gesty. Možná to mysleli dobře, ale nebyli to praví Boží následovníci. Věřili jsme, že my a jen my jsme předurčeni vstupu do boží slávy. Teď jsem vystresovaný, když si uvědomuji, že ta víra byla úplně jako kult, ale prosím, pochopte to; bylo to vše, co jsem znal.

Všechny děti vždycky zajímalo, co se stalo poté, co se připojíme mezi dospělé. Tou dobou jsme byli jen čtyři. Já, třináctiletý Chris a čtrnáctiletá dvojčata, Katie a Becky. Předpokládalo se, že dětí mladší dvanácti let jsou příliš malé na to, aby braly Boha vážně a zůstávaly doma.

V tom věku nikdo z nás nemyslel na nic romantického. Pastor Ross, jak jsme mu říkali to zakazoval. Říkal tomu rozptýlení od Boha. Láska byla pro dospělé. Ale když se teď ohlédnu nazpět, myslím, že dvojčata se mi líbila.