Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Church in the Woods: The Dream (1/5)

Včera se mi zdál zvláštní sen. Nebyl to normální sen. Přišlo mi to velmi znepokojující. Nepovažoval bych to za noční můru, ale vím, že to nikdy nezapomenu. Jen z myšlenky na to mi ještě pořád mrazí v zádech.

Před snem bylo všechno normální. Po dlouhém únavném týdnu práce přišla sobota. Byl jsem počítačový technik. Byla to ta práce, kde pomáháte zákazníkům od softwarových problémů až po problémy se sítí. Občas jsme se s nimi museli potkat u nich doma, abychom jim poskytnuli službu na místě. Naneštěstí jsem byl schopný, což znamenalo, že na většinu oprav v domě jsem musel vyjíždět já. Většině bych přišel jako všestranný nenahraditelný zaměstnanec a v tom byste se nemýlil. Já ale nemohl přehlížet fakt, že společnosti byly až moc laciné, než aby někoho zaměstnaly a pořádně platily a raději se ze svých zaměstnanců snažily dostat všechno.

Proto jsem většinu víkendů trávil spánkem nebo sledováním televize; vlastně jsem dělal cokoliv, co vyžadovalo co nejmíň pohybu a námahy. Naneštěstí díky tomu čas letěl rychleji než obvykle. Není nic horšího než zrychlovat průběh odpočinkových dní, abych pak zase pracoval. Ten víkend jsem se rozhodl pro něco jiného. Místo toho, abych líně polehával po bytě jsem se rozhodl vydat na cestu a navštívit své rodiče. Doma jsem nebyl dva roky a nevzpomínám si, kdy jsem rodičům naposled volal. Tak mě napadlo, že byl čas na návštěvu.

Rodiče bydleli asi o osmdesát kilometrů dál, což nebylo tak špatné v porovnání s lidmi, co jsem znal. Měl jsem spoustu přátel, kteří bydleli na opačném konci státu od jejich rodičů, tak jsem si neměl na co stěžovat. Abych byl upřímný, chtěl jsem odjet. Ranní jízdy byly nejlepší: sledovat postupně vycházející slunce, studený vánek, projíždět prázdnými ulicemi, bez nějaké dopravní zácpy. Byl snad lepší čas na cestování?

Nemohl jsem se dočkat, až uvidím tátu a svou nevlastní matku. Vybavoval jsem si je, jak mě obejmou a zahrnou mě mořem otázek, jak jde život. A to jsem se ještě nedostal k té nejlepší části: domácí jídla. Posílený těmito myšlenkami jsem si rychle sbalil pár věcí: kartáček, oblečení, ručník a další věci, které bych mohl potřebovat. Na sekundu mě napadlo, že bych jim mohl zavolat a dát jim vědět, že přijedu, ale udržel jsem se, myslíc, že bude lepší, když má návštěva zůstane neohlášená.

Poté, co jsem naložil věci do auta jsem nastartoval auto a odjel od bytů. Jak jsem čekal, slunce jen sotva vykukovalo za obzorem. Jízda samotná byla hladká a na silnici bylo jen málo aut. Přesně tak, jak jsem to měl rád. I když to někomu může přijít brzo, moji rodiče byli ranní ptáci. Vstávali za úsvitu, aby ze dne vytěžili co nejvíc a během toho se postarali o spoustu malých věcí: sekání trávy, ranní běh, procházky atd.

Netrvalo dlouho a dojel jsem k mému domovu. Známe věci vyvolávaly staré vzpomínky. Skoro z každého úhlu jsem si vzpomněl na nějakou událost z mého života. Až dokud jsem se nepodíval do zpětného zrcátka, neuvědomil jsem si, že se usmívám. Nešlo to skrývat; byl jsem šťastný, že jsem byl doma.

Nakonec jsem dojel k mé čtvrti. Z dálky jsem viděl dům rodičů, na konci vpravo. Jel jsem po ulici a rozhlížel jsem se do stran, abych se podíval, jestli staří sousedé bydlí pořád u sebe doma. Jen od pohledu jsem poznal, které domy mají nové vlastníky a které ne. Jen pár lidí bylo vzhůru a byli venku; například pan Harris. Byl nechvalně známý proto, jak se neustále staral o svou zahradu. Většinou ho všichni viděli sekat trávu v kombinéze, ať už bylo teplo nebo zima. Kombinéza neurčitě připomínala tu, kterou nosí vězni, až na to, že tahle byla modrá.

Dojel jsem k domu rodičů a zaparkoval vedle poštovní schránky. Na příjezdové cestě stálo tátovo auto; auto nevlastní mámy bývalo většinou v garáži, jelikož její auto bylo novější. Dům samotný byl celkem velký. Měl dvě patra a bílé obklady. Každé okno lemovaly burgundové okenice a decentní verandu s lavičkou.