Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Afternoon Tea

Už od doby, co jsem byla malá dívka si pamatuji, jak moje babička pila odpolední čaj. Každý den seděla u schodů, oblečená v jedné z jejích drahých šatů a usrkávala z šálku horkého čaje. Nikdy mi žádný nenabídla, dokud má matka nezemřela.

Dojela jsem na babiččin pozemek, tři dny po matčině pohřbu. Už uběhlo dvacet let od doby, co jsem ji naposled viděla, ale její dům byl stejně pozoruhodný jako vždycky. Její obrovské britské panství spočívalo na padesáti akrech anglického venkova. V jejím Suffolkském hrabství, mezi zelenými kopci je velká železná brána, jejíž mříže skrývají místo, kde se utvářejí dětské sny. Za branou se táhne kamenná cesta, která se jemně zatáčí mezi perfektně ostříhanými javory. Je to skoro tři míle, než dojdete k panství, které se tyčí nad složitě navrženými květinovými zahradami, jež splývají k cestičce. U barevných zahrad strážících vstup je ručně tesaná mramorová fontána. Uvnitř křišťálově čisté modré vody se tyčí socha Afrodity vysoká dvacet stop. Stojí tam nahá ve svůdné póze s vlasy splývajícími přes prsa. Její kamenné oči sledují příchozí.

Na východní straně pozemku je rovina. Trávila jsem tam nesčetné hodiny projížďkami na těch nejkrásnějších koních.

Vystoupila jsem z černého Rolls Royce, který mě odvezl od brány a hltala očima úžasný dům. Stály tu tři patra klasické britské architektury vymodelovaná jako Kensingtonský palác. Vyvstávalo to ze země jako historický kamenný div. Každé léto se to na dva týdny stávalo mým soukromým hřištěm. A Bože, jak já to tu milovala.

Po žulových schodech jsem vyšla k obrovským dubovým dveřím s fotkou z mámina pohřbu v ruce. Zazvonila jsem na zvonek, zhluboka se nadechla a potlačila hluboko uvnitř můj vztek. U dveří mě přivítal pan Jeffrey, babiččin vrchní sluha.

„Zdravím madam, je potěšení vás znovu potkat," řekl Jeffrey a uklonil se, když jsem vešla dovnitř.

„Zdravím Jeffrey. Už je to doba."

„Musím říct, že až moc dlouhá. Velmi jste mi chyběla. Už jste dospělá žena."

„Babička pro mě poslala. Řekla, že je to naléhavé," odpověděla jsem chladně. Neměla jsem náladu na planý rozhovor.

„Najdete ji v čajovně. Potřebujete osvěžit paměť a připomenout, kde to je?"

„Vím, kde je," řekla jsem a otočila se.

„Slečno? Kde máte tašky? Připravil jsem vám pokoj, přesně tak, jak to máte ráda."

„Nezůstanu tu dlouho, Jeffrey," řekla jsem rychle a vyšla ze vstupní haly.

„Je mi líto, že tohle slyším. Doufám, že to znovu zvážíte."

Vešla jsem do velké chodby, kde zdi zdobily stovky vybraných uměleckých děl. Babička je s posedlostí celý svůj život sbírala. Spousta z nich byla stará přes sto let a často se chlubila tím, že některá z nich namalovali renesanční mistři. Bylo překvapující, kolik peněz tahle stařena měla. Jako dítě jsem o tom moc nepřemýšlela, ale teď se zdálo sprosté, že by měl nějaký člověk mít takové bohatství.

Moje podpatky rychle klapaly ve velké chodbě a odrážely se od stropů, jež byly dvacet stop vysoko. S každým krokem jsem byla naštvanější. Zdi byly poseté starými malbami, sochami a barevným sklem, každý kus stál přes tisíce dolarů. Tohle místo páchlo bohatstvím. Jak mohl tak špinavě bohatý člověk nechat své dítě naprosto bezbranné. Jen jedna z těch maleb by matce poskytla peníze na péči, kterou tak zoufale potřebovala.

Proběhla jsem francouzskými skleněnými dveřmi a našla babičku, jak sedí u stolu a usrkává čaj z toho samého starého šálku, který vždy používala. Ve srovnání s ostatními věcmi bylo zvláštní, že používá tak obyčejný šálek.