Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Church in the Woods: The Congregation Room (2/5)

Byl jsem nadšený. Později toho večera mi šéf zavolal znovu a řekl mi víc detailů. Řekl mi, že kostel se nachází na venkově, je oddělený od většiny měst a cesta tam bude celkem dlouhá.

Dal mi přísné instrukce, abych dodržoval jejich pravidla a nějak je neurazil. Očividně nám hodně zaplatili a šéf chtěl dostat každý deseticent. Mám jen respektovat jejich pravidla a nemusím se zapojovat do nějakých jejich činností. Řekl, ať se zastavím u něj v kanceláři pro nezbytné vybavení. Slíbil, že společnost uhradí cestu a připomněl mi, ať mu každý den volám.

Moc jsem do náboženství nebyl, ale pokud budu mít jídlo a pokoj na spaní, nebudu si stěžovat. Byla to šance dostat se na pár dní z kanceláře. Té noci jsem si do dvou kufrů sbalil své věci na dva týdny. Budík jsem si nastavil brzy, abych to nedorazil pozdě.

Bylo to divné. Spánek byl bezesný a rychlý. Jako kdybych na sekundu zavřel oči, a pak budík zase zazvonil. Ještě divnější bylo, že jsem si nemohl vzpomenout, co mě minulou noc tak vyděsilo. Měl jsem znepokojující sen, zatímco jsem přespával u rodičů, to bylo všechno, co jsem věděl, ale na nic konkrétního jsem si nevzpomínal. Zahnal jsem tuto myšlenku a věřil v to nejlepší.

I když jsem byl unavený z brzkého probuzení, vstal jsem bez potíží připraven vyrazit. Vzduch venku byl studenější, než se mi líbilo; nebe bylo bez hvězd, jako by přes něj byl přetažený černý závoj. Naskočil jsem do auta a zapnul vyhřívání. Párkrát jsem únavou přivřel oči, ale rádio mě drželo dál od pokušení.

Ještě jsem se zastavil v kanceláři pro všechno nezbytné vybavení. Šéf už mi všechno zabalil. Sám tu nebyl, ale pomohli mi lidi z třetí směny, takže se mi všechno podařilo naložit do kufru.

Poté mi dali souřadnice, které jim řekl šéf. Poděkoval jsem jim za pomoc a rozjel se na silnici. Čím dál jsem jel, tím vzácnější byla ostatní auta a osvětlení. Zanedlouho slunce vyšlo a osvětlilo nekonečné oceány zelených pastvin a kukuřičných polí. Nakonec i pastviny skončily a pohltilo mě husté stromoví.

Jen tak tak se mi dařilo zůstat s autem na úzké, hrubé cestičce; pod koly jsem slyšel křupání kamenů a větviček. Párkrát jsem zadržel dech, zpomalil a doufal, že si nepropíchnu gumu, což bylo to poslední, co jsem potřeboval. Po době, která mi přišla jako roky se v dáli vynořila velká budova.

Budova samotná byla stará, vysoká a skrývala se v lesích. Vypadala zchátrale, postavena byla ze starého dřeva, vybledlého a shnilého. Párkrát se zhoupla ve větru a zasténala jako trpící člověk, čekající na osvobození. Bylo opravdu úžasné, že se ještě nezřítila.

Jel jsem dál a viděl trochu víc. Zdálo se, že měla dvě patra, předek byl spíš plochý s řadou oken. Okna byla podlouhlá a nacházela se i po stranách budovy. Trochu mě to rozhodilo. Byl jsem si jistý, že mě šéf informoval, že tohle bude kostel. Nikdy jsem moc do kostela nechodil, ale budova přede mnou vypadala spíš jako staré skladiště nebo penzion než jako místo uctívání pána boha.

Hrbolatá cesta vedla ke vchodu. Před dvojitými dveřmi jsem viděl stát osamělou postavu, která na mě čekala. Byl to starý, asi padesátiletý muž v šedém obleku s černou kravatou. Když jsem zaparkoval, okamžitě se ke mně rozešel. Kulhal, ale držení jeho těla bylo elegantní.

Trochu váhavě jsem stáhnul okénko, kde mě muž přivítal širokým zubatým úsměvem.

„Dobré odpoledne, synu," řekl se silným venkovským přízvukem. „Ty jsi ten technik, na kterého čekáme?"

Do nosu mě praštila silná kolínská; smrděla jako směs dětského pudru a slunečnicových semínek. Plešatěl, ale okolo hlavy mu rostly bílé vlasy a vytvářely půlměsíc. Ve tváři měl vyryté hluboké vrásky, které se s úsměvem rozrůstaly.