Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Hospital Food

Pár měsíců jsem dělala zdravotní sestru ve Stockfieldské Všeobecné Nemocnici. Plat byl strašný, ale měla jsem na jídlo a přišla jsem si důležitá. Přišlo mi normální s tím začít. Občas jste dostali pacienta, který byl naprosto nepříčetný, a potom mě děsil, ale není to tak, že bych si v práci ničím neprošla. Pak, uprostřed srpna jsem narazila na nesrovnalost.

Pacient „James Brookson" – měl asi dvacet let a trpěl rakovinou a prostě zmizel. Nebyl žádný záznam o odhlášení. Prostě zmizel. Mluvila jsem s ním jen den předtím. Zeptala jsem se pár dalších zdravotních sester, ale ty si ho nepamatovaly. Já si ho pamatovala jen proto, že mě požádal, abych zavolala jeho ženě, se kterou se před nějakou dobou rozvedl. Chtěl se jí omluvit a říct jí, že ji pořád miluje.

Podívala jsem se na záznamy, jestli ho jen nepřesunuli na jiné oddělení. Ale jeho složka se neobjevila. Jako kdyby nikdy neexistoval. Počítač to nemohl omylem udělat, bylo tu hodně zabezpečení. Někdo ho úmyslně vymazal ze systému. Tak jsem se podívala na záložní záznamy. Našla jsem ho, ale i tak tu o něm nebyly skoro žádné informace. Byl tu jen štítek „NJ" a nahrávka říkající, že byl přesunut na oddělení Oxley. Nevěděla jsem, co „NJ" znamenalo, slyšela jsem o tom jen když kuchaři mluvili o nemocničním jídle. A o oddělení Oxley jsem nikdy neslyšela. Nebyly tu žádné záznamy, nebylo to ani na plánku a nikdo z nemocničního personálu nevěděl, co to je. Té noci, když jsem přišla domů jsem si vyhledala online plány nemocnice. A bylo to tu! Ve sklepě dole od jídelny.

Když jsem dalšího rána přišla do práce byla jsem v mnohem lepší náladě. Našla jsem ho! Jelikož jsem idiot, zapomněla jsem, že ho přesunuli. Po mých obchůzkách jsem zamířila do jídelny. V době přestávky na oběd jsem se chtěla na pacienta podívat v oddělení Oxley, když jsem byla vyrušena ředitelem nemocnice. Nikdy jsem ho neměla ráda. Vždycky se mi zdálo, že hledá nějaký důvod, proč by mě neměl mít rád. Dnes se zdálo, že mě vyhledal úmyslně, i když dělal překvapeného, že mě zahlédl. Když mluvil, zněl nervózně a jeho knír se škubal svým typickým způsobem. „Ach, Scott! Rád tě vidím. Jak to jde?"

„Dobře, děkuji pane," odpověděla jsem. Způsob, kterým mluvil byl divný, napjatý, nucený a mírně uspěchaný, jako by chtěl přeskočit formality a začít mluvit o něčem důležitějším.

„Chtěl jsem s vámi mluvit, jaká to šťastná náhoda, že jsme se potkali," řekl a jeho oči přejížděly po mé tváři, jako by se snažil zjistit, jestli ho nepodezřívám z něčeho špatného.

„Aha?" odpověděla jsem a zajímalo mě, jestli to byla náhoda.

„Víš, od ostatních zaměstnanců jsem se doslechl, že jsi pátrala po nějakém, uh, „oddělení Oxley"? Je to pravda? Protože já o tom nikdy nic neslyšel." Naše setkání rozhodně nebyla náhoda. Jeho hlas nabral velmi zkušený a kontrolovanýo tón.

„No, ano," řekla jsem. „Ztratila jsem jednoho pacienta a v záznamech stojí, že byl přesunut tam."

„Pokud chcete, mohl bych pomoct, i když nevím, jestli máme oddělení, které se takhle jmenuje." Byla jsem zmatená. Musel lhát, ale proč? Na plánech jasně bylo oddělení Oxley.

„Prostě použiju mozek a pokusím se to najít," řekla jsem nejasně a nezmiňovala sklep.

„Ty to ještě nevíš? Janice volala, že je nemocná. Budeš muset obětovat svou přestávku na oběd."

Vrátila jsem se zpátky do oddělení Curie a nadávala na ředitele. S nechutí jsem pokračovala v práci. Nesoustředila jsem se a myslela na záhadu oddělení Oxley. Nějaká žena mě přistihla, jak si mumlám a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Naštvala jsem se a řekla jí, ať vypadne, což ji podle mě umlčelo. Nakonec mi práce skončila a já utíkala do sklepa. Tentokrát se nenechám vyrušit nějakým ředitelem. Když jsem se dostala dolů, vyděsil mě ten zápach. Ze zatuchlého smradu hnijícího masa se mi dělalo špatně. Začaly mi slzet oči a přiklopýtala jsem k velkému páru dvoukřídlých dveří. Na ceduli stálo „Oddělení Oxley". Rychle jsem otevřela dveře. Kéž bych to neudělala.

Po zemi se válela těla bez rukou, očí a žaludků. Zdálo se, že jejich oddělené končetiny a orgány se pečou ve velké troubě. Pozvracela jsem se. Někteří byli stále při vědomí, sténali a volali, abych jim pomohla. Jejich skřípavé výkřiky se do mě zařezávaly jako nože. Rozhlédla jsem se. Vše, co jsem viděla byla tmavě karmínová červeň. Došlo mi, co NJ znamenalo – myslela jsem si, že je to úsměvné, když jsem to nejprve zahlédla. Nemocniční Jídlo. Sem odvedli Jamese. Vzali ho, rozřezali, uvařili a nakrmili jím naše pacienty. Sakra. Ten den jsem měla jídlo z nemocnice na oběd. Snědla jsem mého pacienta? Stál tam kuchyňský personál se sekáčkem na maso v ruce a díval se na mě.

„Co si sakra myslíš, že děláš?" zeptal se mě někdo z nich naštvaně.

Věděla jsem přesně co dělám. Popadla jsem z nečistého místa špinavý nůž a šla k nim, naplňoval mě vztek. Udělám jim to, co udělali spoustě pacientů před nimi. Nůž se prohnal vzduchem a rozřízl jejich těla na kousky, jako by to byly hadrové panenky. Nevěděla jsem, jestli toho budu schopná, ale měla jsem výhodu momentu překvapení a taky oni byli hodně obézní. Byla jsem tam půl hodiny a slepě bodala. Pak jsem utekla. Dělalo se mi špatně ze vší té krve, co pokrývala moje oblečení. Lidi se na mě dívali, když jsem probíhala odděleními a bezcílně hledala východ. Lapala jsem po dechu a prolétla hlavními dveřmi na světlo. Najednou mě někdo srazil k zemi a vidění se mi začalo rozmazávat. Do koutku očí se mi vplížila temnota, vzdala se a nechala, aby mě pohltilo blažené vědomí.

Případ 1132 – Scott Jamesonová:

Pacientka trpí extrémní paranoidní schizofrenií a vytváří složité zápletky, aby si vysvětlila své bludy. Vyvraždění kuchyňského personálu si odůvodňuje tím, že používali pacienty na výrobu jídla. Pacientka si stále myslí, že žije zde, i když byla přesunuta do oddělení DSPD. Šestkrát se pokusila zabít doktory, protože věří, že to jsou vládní agenti, kteří byli posláni, aby jí zabránili šířit pravdu.

Nemůžeme veřejnosti dovolit, aby věděla pravdu. Pacientka musí zůstat v institutu, dokud nebude moct být popravena.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/Hospital_Food