Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

Mrs. Willison's Homemade Jam

Jako dítě jsem byl vybíravý, což myslím, že bylo v tom věku spousta dětí. Jak mi rodiče říkali, moje jídelní návyky předčily normální dětské oznámení, „Nemám rád brokolici!" a vyvinulo se do stadia, kde jsem odmítal jíst cokoliv hmotného. Vyhýbal jsem se věcem, co by ostatním dětem možná chutnaly, jako třeba kuřecí nugety, špagety, i třeba hot dog. Dostalo se to až do bodu, kdy se pediatr začal bát o moje zdraví.

Přestal jsem pořádně růst, propadl se pod procenta správné váhy dítěte a zbytek mého vývoje se zpomalil. Padaly věty jako „neschopnost prospívat" a „podávaní výživy pomocí trubky". Nakonec rodiče byli nuceni krmit mě koktejly, ve kterých byla spousta kalorií a byly vytvořené z receptů obohacených o živiny v pokusu o to, abych nabral váhu. Upřímně, nevím, jak se s tím vyrovnali... zním jako strašné dítě.

Režim koktejlů přešel přes batolecí část mého života a dostal se do mého dětství. V pěti letech jsem pořád odmítal jíst, i přes spoustu nocí, kdy mě rodiče poslali hladového do postele, když jsem odmítal jíst večeři. Na svůj věk jsem byl pořád malý a více méně trávil čas v nemocnici, kvůli hladovění. Rodiče mi později řekli, že si byli jisti, že jim mě vezmou, protože jsem byl strašně vychrtlý; díky bohu byli v neustálém kontaktu s doktory, kteří monitorovali situaci, takže bylo nepopiratelné, že to nebylo kvůli zanedbání.

Když mi bylo šest a měl bych jít do školy, pořád jsem byl malý. Mému tělu se nikdy nedostávalo dost živin, aby dobře rostlo, a i přes to, že mě nutili jíst, bylo mé mluvení s fyzické pohyby nevyzrálé a v šesti letech jsem se choval spíš jako tříleté dítě. Znovu, pořád nevím, jak to rodiče zvládli.

Pamatuji si na den, kdy jsem objevil jídlo, které mi opravdu chutnalo. Bylo 22. září 1997. Byl jsem s mámou v potravinách a seděl v sedačce ve vozíku, protože mé křehké nohy nedokázaly chodit moc dlouho. Máma vypadala malátně a unaveně a ve tváři měla vyryté vrásky, když tiše tlačila vozík malým obchodem v pokusu najít něco, cokoliv, co bych chtěl sníst.

A pak jsem to uviděl. Sklenici marmelády. Zkusil jsem marmeládu i předtím a nechutnala mi. Ta struktura, ta lepivost, ta ohromující sladkost. Odporné. Ale tahle sklenice mému šestiletému já přišla jiná.

Ukázal jsem na ni mámě, můj kostnatý prst se natáhl ke sklenici s bílým štítkem, na kterém stálo „Domácí marmeláda paní Willisonové".

„Co zlatíčko? Co vidíš?" Hlas mé matky byl skoro stejně unavený jako její tvář a oči, které sledovaly mou nataženou ruku. Když její oči spočinuly na sklenici, trhla hlavou jako by byla elastická.

„Chceš to Markie?" Její hlas nezněl moc nadšeně. „Chceš to zkusit?"

Přikývl jsem.

Máma vzala sklenici marmelády z poličky rychleji, než jsem ji, kdy viděl se pohnout. Dokonce se usmála. Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem ji naposled viděl udělat něco takového.

Zaplatili jsme za marmeládu a ani se moc neobtěžovali nakoupit něco dalšího. Máma si se mnou pospíšila do auta, připoutala mě do sedačky a sklenici marmelády položila dopředu skoro s úctou. To bylo poprvé, co jsem ukázal zájem o jídlo. Byla nadšená.

Město, ve kterém jsem vyrostl bylo malé, mělo sotva 350 obyvatel. Cesta z potravin domů trvala méně než pět minut. Mohli jsme jít vlastně pěšky, kdybych nebyl tak slabý.

Máma mě rychle odvedla do domu a sklenici pevně svírala v ruce. Okamžitě mě posadila za stůl, jako by se bála, že se rozmyslím a odmítnu to, co jsem si vybral. Ale má mysl a pohled se soustředily na sklenici. Nevypadalo to jako ostatní marmelády, které jsem zkusil. Nebylo to hrudkovité a tlusté a nebyla tam žádná semínka. Něco na tom mě zaujalo, i když nedokážu vysvětlit co, ani teď.