Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

The Unalive

Jeden můj dobrý přítel nám vyprávěl příběhy o věcech, kterým říkal „Neživí".

„Není to něco jako upíři a zombíci?" ptal se každý v našem oddílu v armádě, „Nebo je to obyčejná mrtvola?"

Myslím, že tou dobou už jsme znali všechny příběhy, ale nikdy náš neomrzelo je slyšet znovu. Díky tomu nám rychleji ubíhaly teplé noci, a kromě mrzuté situace, ve které jsme byli nám to něco dávalo.

„Jasně že ne!" odpověděl pokaždé na naše dotazy. „To jsou nemrtví ty idiote, ti ani neexistují!"

A někdo odpověděl, „No, když jsi tak chytrej Jacku, proč nám o neživých něco nepovíš?"

Pamatuji si, že Jack v oranžovém ohni táboráku vypadal jako přízrak. Byl starší než my ostatní, což se odráželo v jeho šedivějících vousech a unavených očích, které toho viděly příliš. Čekal, až se usadíme; kolem ohně bylo nepříjemné teplo, ale nechtěli jsme opustit světlo, které poskytoval. A Jack začal.

„Můj dědeček bojoval ve druhé světové válce. Ztratil se během bitvy dlouho předtím, než jsem se narodil. Alespoň to stálo v oficiálních zprávách. Nemyslím si, že věděli, jak vysvětlit, co se stalo a nechtěli se dostat do potíží tím, že by něco zkusili. Dědovi kamarádi samozřejmě tátovi řekli všechno, co viděli a když jsem byl dost starý, tak to můj táta řekl mně. Varoval mě."

„Všichni jsme vojáci. Prakticky je naší povinností zabíjet. Občas předstíráme, že to tak není a nemyslím si, že se někomu z nás líbí pravda, ale prostě to tak je. Je jedno, jestli jsme do boje šli dobrovolně nebo nás sebrali z našich domovů, teď musíme chránit naši zem. Ale někdy to mířením a zmáčknutím spouště nekončí."

„Na některé lidi, které jsme museli zabít čekal celý život. Možná byste tomu řekli osud. Zkrátili jste jejich život, možná měli rodinu, možná důležitou práci. Tak vznikají neživí. Malí, co se měli narodit, pro které Bůh, osud, vesmír nebo jak tomu chcete říkat měl naplánovaný celý život. Neživí jsou svým způsobem duchové, myslím, ani živí ani mrtví, ale rozhodně opravdoví a chtějí dát vědět o své přítomnosti. Možná jsou vytvořeni, když jde mladá matka na potrat, pokud někdo mladý spáchá sebevraždu bez toho, aniž by pomyslel na to, že se všechno brzy zlepší a ano, i když je zabitý někdo, kdo by se v budoucnu stal rodičem."

„Nestává se to pokaždé a myslím, že nikdo neví proč. Možná jsou někteří víc vytrvalí než jiní. Možná nemohli najít cestu, kam mrtví mají jít. Tak jako tak je to mnohem běžnější, než si myslíte."

„I když jsou to mladé duše, zdá se, že už se naučily nenávidět. Jdou přímo po tom, kdo jim způsobil problémy. Člověk, který jim ubližoval a zničil jejich budoucnost, muž, který svou těhotnou přítelkyni ponechal bez naděje a bez příjmů, čímž jí ponechal potrat jako jedinou možnost. Zdá se, že neživí vědí, komu to dávat za vinu a vyžadují pomstu za sebe a své rodiče. Asi se divíte, co s tím má můj děda společného, ale k tomu se dostanu."

„Můj děda nikoho nezabil a ani nikoho vážně nezranil, až do dne, kdy někdo na jeho společníka na cestách vytáhl zbraň. Neukázal strach ani slitování. Nechal druhého muže ležet v prachu. Poté tím byl otřesen. Výstřel byl tichý a kulka muže trefila přímo do hlavy. Nebyl to hezký pohled; nebudu o tom mluvit. Když děda té noci usnul, zase se mu zdálo o zabíjení, do neuvěřitelných detailů. Cítil, jak mu slunce praží do zad a zpětný ráz pistole, když vystřelil. Vzduchem prolétl nějaký objekt, ale než mohl zjistit, co to bylo, probudil se kvůli adrenalinu, který mu proudil tělem."

„Ten sen se mu zdál celý týden, každý den. Začal spát míň a míň, a když se vzbudil probudil ostatní svým křikem. Všichni se začali bát o jeho zdraví. Byl bledý a vypadal křehce, jen stín muže, který s nimi dokončil výcvik. Myslí byl vždycky někde jinde. Každou noc, v tu samou dobu se vzbudil zalitý studeným potem a zíral na strop, dokud nevstali všichni ostatní."

„Jedné noci více méně usnul, když uslyšel dětský pláč. Rychle se posadil a nevěděl, co si myslet. Chvíli nehybně ležel a poslouchal, a pak dloubnul do člověka vedle sebe, dokud se nevzbudil, dokud se nevzbudil a nenadával mu. Jakmile se muž vzbudil, pokoj utichnul. Ujistil mého dědu, že se mu to jen zdálo, pak se otočil a šel spát."

„Pokaždé, když byl potom sám, slyšel dětský pláč, i když to dítě nikdy nemohl najít. Všichni, kterým se svěřil se začali bát o jeho duševní zdraví, ačkoliv je donutil přísahat na vše jim drahé, že to nikomu na úřadech neřeknou."

„Pár týdnů potom, co to všechno začalo, byl jeho spánek opět narušen snem. Ale tentokrát poté, co vystřelil, dostal šanci podívat se na ten objekt ve vzduchu, který ve snech tolikrát viděl ve svém periferním vidění. A křičel. A křičel. Museli ho obejmout a držet jako dítě, aby přestal, a i tak trvalo hodiny, než se přestal třást na to, aby vysvětlil, co ho tak rozrušilo."

„Jeho sen šel jako obvykle, dokud nevystřelil. Objekt, který prostě jen proletěl mu teď přistál u nohou. Bylo to nemluvně, byl si jistý, že to, které slyšíval několik dní křičet. Hlavou mělo prostřelenou kulku, na tom samém místě, kam před několika týdny střelil muže. I přes to mu dítě zíralo přímo do očí a nepřestávalo brečet. Nebyl to typický pláč zraněného dítěte, ale tak nějak naštvanější. Chytilo se za kořeny a začalo se posouvat směrem k němu. Zdálo se, že nebylo nějak ovlivněné ranami, které by normálně zabily dospělého muže."

„Dědu nemohli utěšit. Znovu a znovu trval na tom, že noc po noci zabíjel dítě a čekal, že v tom bude pokračovat, nucený svým podvědomím. Prosil aby ho kdokoliv vytáhl z jeho bídy, ale nikdo to neudělal."

„Dalšího dne bylo rozhodnuto, že už se do služby nehodí, pošlou ho domů a poskytnou mu co nejdříve psychiatrickou pomoc. Všem to bylo líto, můj děda tvrdě pracoval, všichni ho měli rádi a lidé byli smutní, že odchází."

„Ta noc byla nejhorší. Dali ho do odděleného stanu, aby nebudil ostatní muže. Měli ho odvést ráno. Ale jeho stan byl dost blízko na to, aby ho slyšeli brečet a křičet o pomoc, jakmile se setmělo. Ostatní muži měli přísné rozkazy, aby nevycházeli ze stanů a neobtěžovali ho, takže jeho výkřiky zůstávaly bez odpovědi. To pokračovalo asi do půlnoci. Náhle jeho výkřiky zesílily a byli zuřivější. Znělo to, jako kdyby mlátil do plátěných stěn stanu a poté ticho. Ani noční zvířata se neodvažovala vydat zvuk. Netřeba říct, že té noci už nikdo neusnul."

„Dalšího rána byl stan, ve kterém spal nalezen roztrhnutý v půl. V blátě byly stopy, které ukazovaly, jako by se tu odehrál velký zápas, a poté, jako by něco velkého bylo odtaženo blátem. Ty náhle končily uprostřed pole, bez stop, které by naznačovaly, že by byl objekt odtáhnut pryč. Jediná známka života bylo něco kolem stanu, co by mohly být zvířecí stopy. Ale lidé, co byli svědci? Řekli, že tu byl perfektní otisk malé lidské ruky. I když pátrací četa pročesala okolí nikdy nikoho ani nic nenašli."

Když Jack dokončil příběh, přepadlo mě a další muže u táboráku mrtvé ticho. Skupina dospělých mužů vyděšených jako malé děti. Nevím, co ostatní, ale příběh se mě dlouho poté držel. Pokaždé, když jsme vyšli se zbraněmi na zádech jsem se vždy potichu modlil, abych nikdy nemusel střílet. Nechci udělat chybu a vzít něčí život předtím, než vůbec začne. Ani nevím, jestli chci vědět, jak moc je příběh pravdivý, i když se zdálo, že Jack je neochvějně přesvědčený, že každé slovo je pravda.

Věřil jsem a pořád věřím, že rozhodně tu jsou osudy horší než smrt. Možná, že to Jackův děda ví, možná líp než kdokoliv z nás.

Pro jednou to nechci zjistit.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/The_Unalive